Celý život se učím kázat

24.08.2022

Celý život se učím kázat. Vlastně ani nevím, jak moc jsem se to naučil, protože jen výjimečně dostanu nějakou zpětnou vazbu. O prázdninách si ale užívám kázání z opačné strany. Při cestování, doma i v zahraničí, se většinou účastním bohoslužeb jako "obyčejný věřící". A to se pak dozvídám věci!

Třeba Italové, jak známo, bývají upovídaní. Tam může člověk slyšet i ve všední den kázání pro sedm babiček, které trvá dvacet minut a je to jen barvitě převyprávěné evangelium. Němci zase mají v oblibě odborné přednášky; jen si nejsem jistý, zda je chápe ta většina přítomných, která nemá teologické vzdělání. Francouzštině tolik nerozumím, ale několikrát jsem byl svědkem živé interakce mezi kazatelem a posluchači; svědčilo to o vzájemném porozumění. Na Slovensku se někdy víc než Boží slovo zdůrazňuje věrnost církvi, úcta ke knězi a biskupovi, účast na bohoslužbách a svátostech.

U nás už jsem se setkal s lecčím. Třeba s knězem, který v jednom kázání probral tři biblické texty, připomenul čtyři světce, zkritizoval, jak chodí ženy oblečené, vynadal těm, kteří zrovna nebyli v kostele, a pohrozil pekelnými tresty homosexuálům, nesezdaným partnerům i rozvedeným. Mnoho kněží zase opakovaně vyzývá věřící k modlitbě, k časté zpovědi a svatému přijímání, ale o praktickém životě jim neřeknou nic. Někteří hierarchové mluví velmi květnatě a pateticky, ale na konci nikdo neví, o čem to vlastně bylo. A pak jsou tací, kteří v kázáních šíří konspirační teorie, podporují různé obskurní politiky nebo předpovídají blízký konec světa.

Jistě najdeme taky mnoho kazatelů, kteří mluví rozumně a srozumitelně, dodávají naději a povzbuzují k dobrému. Těch stížností na kvalitu kázání je však stále hodně - naplno se to ukázalo v synodních diskusích. V diecézních syntézách se dočteme třeba toto:

  • Kněz je v kázáních často nesrozumitelný, autoritativní, nezáživný nebo dává najevo neznalost současné reality a vědeckého poznání.
  • Žádáme větší srozumitelnost a otevřenost. Kněz by měl při kázání vědět, ke komu mluví, co chce říci a vyhnout se užívání "církevštiny". Chceme být častěji vyzváni k poskytnutí zpětné vazby.
  • Věřící volají po kratších, srozumitelnějších a radostnějších homiliích.
  • Bratři a sestry od svých kněží očekávají především promluvu, která je blízká jejich životu, a ne odtržená od reality, tedy takový styl promlouvání, kde nedominuje moralistický apel.
  • Věřící touží po tom, aby byl obsah kázání více zaměřen na evangelium a jeho srozumitelný výklad.
  • Kněžím chybí zpětná vazba - na jejich iniciativy nebo kázání, na cokoliv. Lidsky jsou někdy vrženi do samoty a mlčení.
  • Kněz by měl být autentický - fungovat na kazatelně stejně jako v běžném životě.
  • Věřící by rádi prožívali také spoluúčast při tvorbě liturgie i kázání, požadována je větší spolupráce mezi kněžími a laiky.
  • Je vhodné umožnit kázat i laikům - mužům i ženám, aby mohli sdělit svá svědectví a své zkušenosti.

Papež František věnoval tématu kázání v exhortaci Evangelii gaudium celých 25 článků (v českém vydání 15 stran). Říká, že "v souvislosti s touto důležitou službou se ozývají mnohé stížnosti, před nimiž není možné uhýbat. Homilie je prubířským kamenem hodnocení, jak blízko je pastýř svému lidu a jak se s ním setkává. Víme totiž, že jí věřící skutečně přikládají velkou důležitost - často se trápí podobně jako vysvěcení služebníci: jedni posloucháním a druzí kázáním." (135) K tomu, aby kázání splnilo svůj účel, doporučuje papež tyto čtyři kroky:

  • Studovat a meditovat Boží slovo: "Kdokoli chce kázat, musí být nejprve ochoten nechat se pohnout slovem a umožnit mu, aby se vtělilo do jeho konkrétního života. Takto se kázání stane onou plodnou a intenzivní činností, v níž je druhým "předáváno to, co bylo rozjímáno" (Tomáš Akvinský). Proto před konkrétní přípravou obsahu kázání se musí kazatel jako první nechat zranit oním slovem, které pak zraní druhé..." (150) "Nedělní čtení se v plné nádheře rozezní v srdci lidu, pokud se takto rozezněla nejprve v srdci pastýře." (149)
  • Naslouchat životu a hlasu lidí, být s nimi v kontaktu, vést s nimi trvalý dialog: "Jde o to propojit poselství biblického textu s lidskou situací, s tím, co lidé prožívají, se zkušeností, která potřebuje světlo Slova." (154) "Je třeba velmi pozorně vnímat, co se skutečně týká života lidí. Netřeba odpovídat na otázky, které si nikdo neklade." (155)
  • Hledat slova a formulace, které budou posluchačům srozumitelné: "Často se stává, že kazatelé užívají slov, kterým se naučili během studií a v určitém prostředí, jež ale nejsou součástí běžného jazyka lidí, kteří jim naslouchají. Kázání může být nesrozumitelné také pro svou neuspořádanost, pro nedostatek logiky anebo proto, že pojednává současně o různých tématech. Je tedy nezbytné počínat si tak, aby kázání mělo jednotnou tematiku, jasný řád a aby věty na sebe navazovaly, ať lidé mohou kazatele snadno sledovat a pochopit logiku toho, co říká." (158)
  • Myslet a mluvit pozitivně: "Pozitivně laděná řeč nesděluje v první řadě to, co se nemá dělat, ale spíše nabízí, co můžeme dělat lépe. Nicméně když poukazuje na něco negativního, snaží se vždycky ukázat také nějakou pozitivní hodnotu, která může posluchače přitáhnout, aby nezůstalo jen u nářků, stížností, kritiky a výtek. Pozitivní kázání navíc vždy vlévá naději, směřuje k budoucnosti, nenechává vězet v negativismu." (159)
Po prázdninách už nebudu mít tolik příležitostí poslouchat kázání; o to víc budu muset sám kázat. Učím se to po celý život. A tím, co jsem právě napsal, jsem si udělil docela náročnou lekci. Snad se z ní poučím nejen já, ale i další moji kolegové, kterým je svěřeno kazatelské poslání.