Dávající láska (5. n. v mezidobí)

Úkol být solí země a světlem světa se většinou interpretuje jako poslání předávat náboženskou a morální pravdu, vést lidi k víře, k poznání Boha, ke spáse. Dnešní kontext s Izaiášem však nabízí jinou interpretaci: být solí země a světlem světa znamená přijmout odpovědnost za osud lidí, kteří trpí, jsou chudí, vyloučení ze společnosti, kteří nejsou schopni sami se o sebe postarat.

Když srovnáme starobylé náboženské a etické systémy, nejsilnější důraz na ctnost solidarity najdeme právě ve Staré zákoně. Hinduistické Védy či Bhagavadgíta také mluví o pomoci trpícím bližním, ale zároveň počítají s kastovním systémem stanoveným Bohem, v němž je jakákoli solidarita napříč kastami nemyslitelná. Buddhistická literatura klade důraz na osobní snažení každého jedince – ke spojení s Bohem se musí dopracovat on sám vlastním úsilím, žádný člověk mu v tom nemůže pomoci. Korán mluví o pomoci bližním jen na několika málo místech a ještě ji omezuje pouze na souvěrce; daleko víc se věnuje otázkám náboženských rituálů a šíření víry válečnou cestou.

K podobnému zjištění dojdeme při porovnávání starověké legislativy: už Chamurappiho zákoník sice nařizuje propustit po určité době ty, kdo se dostali do otroctví kvůli nesplaceným dluhům. Některé řecké státy (Sparta) ale nařizovaly svrhnout ze skály děti, které se narodily s nějakým tělesným postižením – život nedokonalého člověka pro ně neměl žádnou hodnotu. Starozákonní sociální legislativa naopak ukazuje, že Izrael realizoval nejvyspělejší sociální politiku své doby, která byla překonána až po více než dvou tisících let vytvořením sociálního státu v Evropě ve 20. století.

Čistě rituální předpisy (bohoslužba) jsou ve SZ doplněny o sociální předpisy (služba člověku). To znamená, že péče o slabé a chudé se tak ocitá před Bohem na stejné rovině důležitosti s péčí o správné kulticko-rituální jednání. Jde tedy o velmi důležitý teologický krok. Konkrétní příklady:

• Ochrana ohrožených skupin a jedinců: staří, vdovy a sirotci, chudí, cizinci, otroci (dlužní), nádeníci (povinnost platit mzdu)
• První sociální daň: třetina státních příjmů měla sloužit zabezpečení sociálně slabých skupin obyvatelstva (navíc bez byrokratického přerozdělování!).
• Zákaz úroků a prominutí dluhů – sociálně-ekonomické zákony: tzv. sabatický rok, v němž se podobně jako o sabatu nesmělo sít ani sklízet. To, co vyrostlo samo od sebe, připadlo chudým a zvířatům. Sedmého roku měly zaniknout všechny pohledávky a být propuštění dlužní otroci.

Jestliže dnes žijeme v demokratickém státě, v němž lidská důstojnost je nejvyšší etickou hodnotou, pak základ tohoto pojetí čerpáme z Bible. Jestliže žijeme v sociálním státě, který se snaží citlivě pokrýt všechny nutné potřeby chudých a sociální vyloučených lidí, pak základní prototyp takového pojetí nacházíme v sociální legislativě Starého zákona a v sociálním étosu Ježíšově. I když se EU nechce formálně přihlásit ke křesťansko-židovskému étosu jako svému hodnotovému východisku, fakticky je na něm postavena a bez tohoto východiska by nebyla tím, čím je. Ať chceme nebo nechceme, ať jsme věřící nebo nevěřící, Evropa je křesťanská, protože je postavena na základní hodnotě, kterou nám zanechala Bible: na lásce k bližnímu. Není však křesťanská, pokud ji hodnotíme podle další klíčové hodnoty Bible – lásky k Bohu.

A v tom je problém: tam, kde se vytratí láska k Bohu, tam postupně mizí i láska mezi lidmi. Jsme sice státem postaveným na mezilidské solidaritě, mnoho lidí však realizuje solidaritu s opačným znaménkem: ne dávat ze svého těm, kteří potřebují pomoc, ale brát si do svého od těch, kteří potřebují pomoc. Návrat ke křesťanské tradici dávající lásky – agapé – tedy naléhavě potřebujeme.