Deset let papežem

Dnes je to deset let, co byl Jorge Bergoglio zvolen papežem a vybral si jméno František. Protože ho mám rád, posbíral jsem pár osobních střípků, které s k němu vážou, a nabízím vám je v malém medailonku.

Je to sedmý papež mého života (pokud počítám i Pia XII., který zemřel tři měsíce po mém narození); v Bibli je sedmička číslem plnosti. Hned když nastoupil, připadal mně blízký Janu XXIII.: podobal se mu svou postavou, vystupováním, ale hlavně svým reformním nasazením. Postupně se potvrzovala pravdivost tohoto dojmu: Jan XXIII. svolal a zahájil druhý vatikánský koncil; František se k jeho odkazu přihlásil a snaží se dovést myšlenky koncilu do praxe.

Po celý život toužím po církvi, která by věrněji následovala svého zakladatele; po církvi, která by srozumitelnějším způsobem přinášela Boží lásku do našeho světa; po církvi, která by kladla důraz spíše na člověka než na zákony.

Postupně jsem ztrácel naději, že by se tato vize mohla uskutečnit. Ale papež František ji ve mně znovu probudil. S nadšením jsem se připojil k jeho snaze o reformu církve. Prožívám to jako svou životní sedmičku, své naplnění.

Znám mnoho lidí, kteří mají problém s katolickou církví, ale v papeži Františkovi přesto vnímají velkou osobní podporou i autoritu. Ne proto, že je hlavou církve, ale proto, že je milujícím a radostným člověkem. Navzdory všemu bolestnému, co musí vidět, řešit a trpět.

Na jednom setkání s evangelickými teology někdo z nich prohlásil: "Vždyť ten papež je víc evangelík než katolík!" Proč myslíš? "Protože jedná přesně podle evangelia, a o to nám evangelíkům jde." A katolíkům snad nejde o život podle evangelia…? "Ale jistě, jenže on nám teď bere smysl naší existence. My jsme přece po staletí žili z toho, že jsme se vymezovali vůči katolíkům. A k tomu teď nemáme důvod!" I tak se dá prožívat ekuména.

Kdysi se mezi českými evangelíky šířila nahrávka z Františkovy návštěvy v jakémsi protestantském sboru v Římě. Na otázku, zda by podal svaté přijímání evangelíkovi, odpovídá: "Jistě, proč ne?" Fascinuje mě ta bezprostřednost, s jakou přijímá věci, které by měl z pozice své instituce odmítnout, nebo aspoň zpochybnit. Ale on má na prvním místě člověka. Inspiruje mě to k podobnému jednání.

František je asi prvním papežem, který otevřeně mluví i o svých chybách a negativních sklonech. V knížce Nebojme se snít vypráví o svém "vyhnanství" v Cordobě, kde si uvědomil, jak ve svých předchozích pozicích (provinciál jezuitů, rektor univerzity) jednal příliš autoritativně. Tato sebereflexe ho přivedla k současnému synodálnímu způsobu rozhodování. Ale hned k tomu dodává: "Stále však musím zůstat bdělý, protože když člověk podlehne vadám a vzorcům hříšnosti a napraví se, tehdy přichází ďábel, a najde-li dům "vyčištěný a vyzdobený" (Lk 11,25), pošle sedm jiných a horších duchů, varuje nás Ježíš a dodává, že konce toho člověka jsou horší než začátky. Právě toho se ve své práci při řízení církve musím vyvarovat: abych neupadl zpět do vad, které jsem měl, když jsem byl řeholním představeným."

Ani papež František není dokonalý. Několikrát jsem se styděl za to, jak se vyjadřoval k ukrajinské válce. Vadí mně, že někdy koriguje své reformní názory, aby vyhověl těm, kdo s ním nesouhlasí. Ale jsem snad já dokonalý? Mám snad já vždycky pravdu? I tato omylnost mně ho přibližuje jako člověka.

Nedávno bylo Františkovi 86 let. Papež Benedikt odstoupil krátce před stejnými narozeninami, Jan Pavel II. zemřel v 85 letech. Jediný papež v dějinách, který byl ve funkci v ještě vyšším věku, je Lev XIII. – ten zemřel roku 1903 v 93 letech. Potěšilo by mě, kdyby ho František překonal, ale znamenalo by to ještě dalších 7 let těžkého pracovního nasazení. Tak to raději nechám na něm a na Pánu Bohu. Myslím, že i za těch deset let toho udělal pro církev víc než jiní za celé století.

Nakonec ještě můj nejoblíbenější citát - EVANGELII GAUDIUM, čl. 49:

Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: "Vy jim dejte jíst!" (Mk 6,37).

Díky, Františku!