Dnešní, nebo včerejší církev?

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. (Radost a naděje, čl. 1)

Když mně bylo deset let, tak se můj otec podílel na založení Díla koncilové obnovy – sdružení lidí, kteří k nám chtěli přinést myšlenky druhého vatikánského koncilu. Přitom jsme byli železnou oponou uzavření před vnějším světem. Internet neexistoval, teologická literatura byla zakázaná. Vnímal jsem tátovo nadšení, ale i na mě jako malého kluka měl ten koncil docela přímý vliv. Do té doby jsem se v kostele nudil: skoro všechno bylo latinsky, takže jsem tomu nerozuměl, kněz byl obrácený zády k lidem, takže jsem nic neviděl. To se po koncilu změnilo, najednou jsem viděl a slyšel. A začalo mě to bavit. Dokonce jsem začal i ministrovat, což jsem do té doby odmítal.

Když jsem pak v Litoměřicích studoval teologii, tak se mně dostal do ruky český překlad koncilní konstituce Gaudium et spes, Radost a naděje. Bylo to úplné zjevení, nic podobného nás na fakultě neučili. Postupně jsme sehnali překlad všech dokumentů, propašovaný z Itálie a opsaný přes kopírák na stroji. A přesvědčili jsme rektora, aby nám dovolil to vytisknout na seminárním cyklostylu. Tak jsme patnáct let po koncilu měli v ruce všechny dokumenty v češtině; oficiálně u nás vyšly až za dalších deset let, po sametové revoluci.

A ještě jedna vzpomínka. Koncem 80. let jsem byl farářem v Moravských Budějovicích. Bylo nás tam pár mladších kněží a vyzvali jsme k diskusi staršího kolegu Stanislava Krátkého, který se koncilem hodně zabýval. To jsme ještě nevěděli, že on je zároveň tajným biskupem, kterého vysvětil jiný tajný biskup Felix Davídek. Scházeli jsme se u něj na faře v Hrádku nad Dyjí a diskutovali jsme o apoštolátu laiků, o odpovědnosti biskupů, o ekumenismu, a taky o náboženské svobodě, po které jsme tolik toužili.

Proč o tom mluvím? Poslední zasedání koncilu se konalo na podzim roku 1965. Tedy před šedesáti lety. A s tím časovým odstupem si uvědomujeme, jak významná událost to byla. Já v tom vidím mimořádný závan Ducha svatého, jaký církev zažije možná jednou za sto let. Tak chci využít to výročí k úvaze, co nám koncil dal a co nám třeba vzal. Co se nám z něj podařilo uvést do života a co ne. V čem nás sjednotil a v čem nás rozdělil.

Začnu tou liturgií. Pro mě jako kluka byla ta změna naprosto klíčová. Nevím, jestli bych jinak vůbec zůstal katolíkem. A nerozumím tomu, proč dnes tolik mladých lidí tu starou liturgii vyhledává. Diskutoval jsem s nimi, argumentovali tajemností, mystikou, duchovní hloubkou. Jenže to všechno můžu prožít i tehdy, když těm slovům rozumím. Pán Ježíš při poslední večeři taky nemluvil latinsky, a taky nebyl obrácený k apoštolům zády.

Ale to není jediná změna, kterou koncil přinesl. Zásadnější je změna v pojetí církve. dřív se chápala církev jako pyramida, na jejímž vrcholu stojí papež, vedený samotným Kristem, a od něj směřuje autorita dolů, přes biskupy a kněze až k řadovým věřícím. Koncil ale říká, že všechny věřící vede Duch svatý, proto církev není pyramida, ale společenství, dnes bychom řekli síť, ve které jsou si všichni rovni, mají stejnou důstojnost, liší se jen v úkolech a v míře odpovědnosti.

Další změnu přinesl koncil v působení církve navenek. Označuje se to jako antropologický obrat, obrácení církve k člověku. Už nechceme jen předávat svou pravdu a bránit se před zlým světem, ale jsme součástí toho světa, podílíme se na jeho radostech i bolestech, bavíme se s těmi, kdo mají jiné názory, nabízíme pomoc tam, kde jsme k tomu kompetentní.

Poslední změna se týká dialogu s jinými církvemi a náboženstvími. Tady došlo asi k největšímu posunu: nekřesťanská náboženství už nejsou vnímána jako zlo, ale naopak jako různé cesty k Bohu – i když oproti té naší jen částečné, nedokonalé. A členy nekatolických církví, pokud berou vážně Bibli a věří v Ježíše Krista jako Božího syna, považujeme za křesťany, kteří mohou i ve své církvi dosáhnout spásy.

Symbolem a jakýmsi klíčovým slovem koncilu je italské slovo "aggiornamento" – dalo by se přeložit jako "zdnešnění" – tedy proměnit tu včerejší církev tak, aby byla dnešní. Aby nějak zapadala do dnešní doby, aby byla platnou, a taky srozumitelnou součástí dnešní společnosti. Protože pokud nám lidé nerozumí, tak jim nemůžeme nic říct. Ale my bychom přece měli, a snad i chtěli svědčit o Bohu, to je základním posláním církve, chceme tedy být srozumitelní.

Zdnešnění ovšem neznamená ztotožnit se s většinovým pocitem naší doby. Tomáš Halík zdůrazňuje, že bychom měli rozlišovat mezi "duchem doby" a "znamením doby". Na duchu doby staví populisté: to je to, co se momentálně líbí většině lidí. A dají se na tom vyhrát volby. Znamení doby je teologický pojem, který znamená, že chceme v našem světě rozlišovat Boží působení a na základě toho odpovídat na aktuální otázky a výzvy.

Přiznám se, že už mě unavují ty diskuse o tom, jestli se církev může nebo nemůže měnit, jestli můžeme Boží slovo dnes interpretovat jinak než před stopadesáti nebo pětisty lety. Kdosi mně napsal: "Trvám na významu řeči, který se nemůže zvrhnout v to, že totéž bude vyřčeno logickou negací předchozí řeči. Nelze tedy např. jednou říci, že trest smrti je obecně oprávněný, a pak změnit učení v pravý opak." Ano, přesně toto církev skutečně udělala. Podobně změnila svůj názor na otroctví, na rovnost mužů a žen, na demokracii, na náboženskou svobodu, na jiná náboženství, teď probíhá diskuse o změně některých zásad sexuální morálky. Dobře to vystihuje jiná reakce na FB: "Zatímco ve všech lidských oborech občas někdo něco objevil, i když se dlouho věřilo, že tak to prostě je, ale pak se poznání rozšířilo a zjistilo se, že dosavadní pravdy neplatí, tak v otázkách víry, si troufáme tvrdit, že se nikdo v dějinách nemýlil? Víra je hledání, tedy neustálý proces bez konce."

Taky se setkáme s názorem, že koncil zavinil současnou krizi církve. Protože se nevěnoval obhajobě víry, nerozpoznal nebezpečí náboženského a mravního relativismu. Já myslím, že je to spíš naopak: kdyby koncil nepřišel, byla by dnes církev v mnohem větší krizi. Možná už by tady vůbec nebyla, nebo by v ní zůstala jen maličká hrstka lidí. V tom mě podpořil papež František, když přišel s tím, že je třeba ne vrátit se před koncil, ale naopak, že bychom měli v koncilu pokračovat, tedy uskutečnit to, co přinesl, a pak v něm pokračovat, jít ještě dál, protože za těch šedesát let se změnila další spousta věcí – komunikační technologie, sociální sítě, umělá inteligence…

Doufám, že v souvislosti s tím kulatým výročím se i u nás bude o koncilu víc mluvit a psát. V Brně třeba v rámci České křesťanské akademie připravujeme veřejnou diskusi s provokativním názvem: Druhý vatikánský koncil jako slepá cesta? Vystoupí na ní historik Jiří Hanuš, biblistka Mireia Ryšková, farář Jiří Brtník. Koná se příští středu a jste na ni všichni zváni. Já se ve svých komentářích ke koncilním tématům určitě taky ještě vrátím.