Don Bosko a "politika Otčenáše"

K otázce vztahu Dona Boska k politice se většinou uvádí jeho slogan, že dělá "politiku Otčenáše" – tedy v každé situaci věrnost Božím přikázáním a církvi, pomoc mladým lidem, a zásadní nevměšování se do politiky. Na druhé straně ale víme, že byl s politiky téměř denně v kontaktu, a to i s těmi, s nimiž ideově nesouhlasil, protože své sociálně-pedagogické dílo by bez jejich pomoci nemohl uskutečnit.

Don Bosko žil a zakládal své dílo v době a v prostředí, kdy vrcholila tzv. sociální otázka 19. století – tedy fenomén, který měl klíčový význam pro globální vývoj ve století dvacátém: vedl ke vzniku marxismu a jeho hrůzných důsledků, ale taky ke vzniku sociálního učení církve i moderního sociálního státu. Don Bosko velmi dobře viděl politické pozadí masové chudoby, a musel se rozhodnout, jak na to bude reagovat.

V situaci velké sociální nouze se vždy nabízejí dva přístupy: buď okamžitá a účinná pomoc těm, kteří to nejvíc potřebují – tedy sociální práce (v tradičních církevních pojmech charita či diakonie), nebo boj proti příčinám sociální nespravedlnosti – tedy aktivní účast v politice a prosazování myšlenek sociální spravedlnosti. Tuto dvoukolejnost křesťanské sociální angažovanosti zmiňuje Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est. Ukazuje, že obě koleje jsou nezbytné, že se navzájem doplňují, ale zároveň že jejich pracovní metody jsou velmi odlišné. Proto je přirozené, že církev na jedné straně zřizuje charitní organizace, a na druhé straně vydává svoje stanoviska k sociálním a politickým otázkám (SUC) a vyzývá zvláště laiky, aby se v těchto oblastech angažovali.

V době Dona Boska nabízeli křesťané – i samotná katolická církev jako instituce – obě cesty: 

• Na jedné straně kněz Adolf Kolping, který pomáhal chudým tovaryšům v Kolíně nad Rýnem; Fréderic Ozanam, který zakládal širokou síť charitních středisek ve Francii. Také Don Bosko byl součástí tohoto proudu: právě v průmyslovém severoitalském Turíně vznikaly nové iniciativy na podporu chudých a marginzalizovaných – Giuseppe Cottolengo a jeho Dům Boží prozřetelsnoti, nebo Boskův učitel Josef Cafasso se svou podporou vězněných i propuštěných. 
• Na druhé straně mohučský biskup Wilhelm von Ketteler, zároveň poslanec říšského sněmu, bojoval za větší sociální spravedlnost, nebo papež Lev XIII. se v první sociální encyklice Rerum novarum jasně vyslovil za práva chudých.Další papežoví v tom pokračují až dodnes.

Současníkem Dona Boska byl sv. Leonard Murialdo: Narodil se 1828 v Turíně, ve věku 23 let se stal knězem a svůj život zasvětil obraně pracujících a odborné přípravě mládeže. Připojil se k činnosti Dona Boska a jeho působištěm se staly nejchudší čtvrtě města. Leželo mu na srdci zlo vykořisťování slabých, kterými ostatní opovrhovali, a snažil se jim pomáhat. Věnoval pozornost mladým učedníkům, dělníkům i vězňům. Usiloval o to, aby dělníci měli svou sociální organizaci s křesťanským charakterem, která by jim po všech stránkách pomáhala. A tak se postaral o to, aby piemonští dělníci nalezli svou důstojnost i hlas, který by jejich jménem mluvil k zaměstnavatelům, k úřadům i k vládním představitelům. Založil deník s názvem "Hlas dělníka", který se značně rozšířil a stal se významným v dělnickém hnutí. Podílel se na založení průkopnické organizace "Katolický dělnický svaz". Murialdo přímo prosazoval účast katolíků i na politickém životě.

Don Bosko se přidal k první skupině. Pokud se rozhodl přímo pomáhat těm nejchudším, potřeboval k tomu peníze, a ty získával nejen od soukromých dobrodinců, ale také ze státních zdrojů. Velkou část jeho korespondence tvoří dopisy různým ministrům a státním úředníkům, kde je žádá o příspěvek, nehledě na to, zda je zrovna u moci to či ono uskupení. Většinou došel vyslyšení – a to si mohl dovolit jen proto, že se přísně držel politické neutrality. V jednom dopise ministru školství třeba píše: "Politice jsem se vždy rigorózně vyhýbal: nikdy jsem se svým pro nebo proti nemíchal do aktuálních událostí, naopak zakázal jsem v tomto domě hovořit o politice, abych zabránil vzniku jakýchkoli politických aktivit. Jsem totiž přesvědčen, že je správné, když kněz může vykonávat svou službu lásky k bližnímu kdykoliv, kdekoliv a za jakékoliv vlády" (Listy JB č. 35). Zároveň ale spolupracoval s Murialdem, který se rozhodl pro politickou cestu; věděl, že každý z nich má jiný úkol.

Na Jaboku se politice nevyhýbáme. Nejen že nezakazujeme o politice hovořit, dokonce to požadujeme. Kdo se v současném politickém dění nevyzná, nemůže udělat zkoušky z předmětu sociální politika ani křesťanská sociální etika. A není to v rozporu s "politikou Otčenáše". Don Bosko se totiž aktivně do politiky nezapojoval právě proto, že jí dobře rozuměl. Věděl totiž, že kdyby on nebo někdo z jeho chlapců projevil názor odlišný od názoru právě vládnoucí garnitury, přišel by o státní podporu i peníze. Chovat se apoliticky bylo u něj výsostně politickým rozhodnutím. 

Dnes máme politickou svobodu a toto nebezpečí, že bychom kvůli politickému názoru přišli o státní podporu, nehrozí – alespoň ne ve srovnatelné míře. Přitom my všichni děláme politická rozhodnutí každý den. Na rozdáíl od 19. století máme přece demikracii, kde může přímo ovlivňovat politická rozdhonutí. Sociální práce a sociální politika – nebo charita a politika – se navzájem podmiňují a doplňují, nelze dělat jednu bez druhé. Nelze dělat jenom charitu, aniž bychom rozuměli politice. A nelze dělat dobrou politiku, aniž bychom rozuměli charitě.