Došli jsme na začátek cesty

Chceme-li se odpovědně postavit k problémům, které synoda vynesla na světlo, musíme si napřed osvojit uvedený způsob dialogu a rozhodování.

"Synodální cesta, která začala v roce 2021, již přinesla první plody. Ty nejprostší, ale nejcennější vyrůstají v životě rodin, farností, sdružení a hnutí, malých křesťanských společenství, škol a řeholních komunit, kde roste praxe rozhovoru v Duchu svatém, komunitního rozlišování, sdílení darů povolání a spoluodpovědnosti v poslání. Jsme vděční a rádi za hlas tolika společenství a věřících, kteří prožívají církev jako místo přijetí, naděje a radosti."

Toto zhodnocení, které najdeme v úvodní kapitole Závěrečného dokumentu Synody o synodalitě (čl. 7), vyznívá pozitivně a věřím, že je pravdivé. Snad každý z nás tyto plody nějakým způsobem zakusil. Učíme se být církví, v níž je každý člověk i každý hlas přijímán s úctou a respektem. Uvědomujeme si, že my všichni – laici i klérus, ženy i muži, řeholníci a řeholnice i lidé žijící v rodinách – jsme nositeli všeobecného kněžství. Každé důležité rozhodnutí by tedy mělo vycházet z naslouchání celému Božímu lidu, včetně těch, kdo jsou z různých důvodů na okraji (čl. 22).

Tím se ovšem mění náš zažitý způsob uvažování a jednání. Konkrétně to ukazuje třetí část dokumentu, která navrhuje nové nastavení rozhodovacích mechanismů v církvi. Hlavní důraz klade na poradní grémia, tedy zejména pastorační a ekonomické rady, které by měl mít každý farář i biskup. Navíc doporučuje, aby se konaly také diecézní synody, které mají řešit pastorační, ekonomické a personální otázky místní církve. A ve všech těchto procesech je třeba se řídit zásadami, jako jsou např. tyto:

• zapojení laiků, včetně žen, odborníků, nebo lidí, kterých se týká daný problém (106);
• všichni zúčastnění mají stejný přístup k informacím (93);
• proces probíhá transparentně (97);
• nositel autority nesmí bez závažného důvodu rozhodnout proti vůli většiny (91);
• realizaci rozhodnutí kontroluje nejen autorita, ale také účastníci (99).

Synoda tedy skončila, její závěry však ukazují, že jsme na začátku cesty. Chceme-li se odpovědně postavit k problémům, které synoda vynesla na světlo (postavení žen, kněžský celibát, nedostatek kněží, vyprazdňování kostelů, sexuální morálka, otázky bioetiky, politického rozhodování, klimatické krize atd.), musíme si napřed osvojit uvedený způsob dialogu a rozhodování.

Znám farnosti a společenství, ve kterých je to už dnes samozřejmostí, nebo na tom pracují. Myslím, že to platí o většině salesiánských institucí. Brněnský biskup se snaží, aby v tomto duchu fungovaly pastorační rady. V plzeňské diecézi probíhá diecézní synoda. V mnoha dalších církevních prostředích však přetrvává duch klerikalismu, který vyhovuje jak nositelům autority, tak laikům. Zůstávají ve svém klidu a ve svých jistotách; lidem kolem sebe však nemají co dát. Papež nás v závěrečné promluvě vyzval ke změně: "Ne církev sedící, ale církev na nohou. Ne církev němá, ale církev, která přijímá nářek lidstva. Ne církev slepá, ale církev osvícená Kristem, která přináší světlo evangelia druhým. Ne církev statická, ale církev misionářská, která kráčí s Kristem po cestách světa."