Důraz na tradici a nutnost reforem – tvůrčí napětí v církvi

Toto napětí výstižně popisuje kapitola 3.2 Závěrečného dokumentu evropské synody (viz dole). V diskusích se setkáváme s jeho dvojí interpretací.

Na jedné straně se šíří strach z rozdělení církve, ze schizmatu, jak to vyjádřil např. tento komentář na facebooku: "Tady zcela reálně hrozí, že pokud církev opustí některé své zásady, na nichž stojí po staletí, budou mnozí věřící hledat tradiční formy mimo běžnou farní strukturu. V lepším případě u FSSP, v horším u FSSPX a různých dalších tradičních společenství. S tím souvisí další věc, že jsou to právě konzervativní a tradiční komunity všeho druhu, které mají, často jako jediné, dostatek kněžských povolání. Existují pravidla, z nichž nelze slevit, i když okolní svět je odmítá. Třeba nepřijatelnost smilstva, povinná účast na nedělní mši svaté nebo význam celibátu. Církev musí být v opozici k okolnímu světu, to jasně vyplývá z Bible. Když nebude, bude jako sůl, co nesolí."

Je zřejmé, že tento strach sdílí zejména ti, kdo odmítají reformy. Naopak zastánci reforem věří, že napětí je tvůrčí a že odpovědným dialogem se můžeme dopracovat k řešením, která nepovedou nutně k rozkolu. Nebo aspoň že množství těch, kdo reformy odmítnou, nebude velké. Takový dialog už započal v rámci synodního procesu. Např. Hana Pohořalá, jedna z přímých účastnic evropské synody, řekla, že přes tyto rozdíly se na synodě udržela atmosféra přátelství. A další účastník Stanislav Přibyl se domnívá, "že to napětí, když se s ním dobře pracuje, tak je tvůrčí. My Češi rádi říkáme "problém", Angličani říkají "challenge" – výzva. Takže to napětí tam bylo, ale myslím si, že to nakonec může být pro Evropu motorem."

Zde si můžete přečíst pracovní překlad uvedené kapitoly:

3.2 Tradice a současnost (aggiornamento)

61. "Snad nejrozšířenějším napětím v Evropě je rostoucí propast mezi církví a sekulární kulturou. K překlenutí této propasti musí být jazyk církve přístupný všem, aniž by se rozmělňovalo evangelijní poselství" (Skotsko). Musíme si uvědomit, že "jazyk víry používaný v církvi se často velmi liší od jazyka, kterému lidé rozumí a používají ho v běžném životě" (Nizozemsko). Tváří v tvář této skutečnosti se různě a často opakovala otázka formulovaná portugalskou delegací: "Co chce Ježíš Kristus dnes od své církve?"

62. Strach z rozchodu s tradicí se zvlášť zřetelně projevil v souvislosti s rozdílnými teologickými důrazy na odkaz na tradici a na čtení znamení doby. "Propast mezi 'tradicí' a 'modernitou' je stále širší a agresivnější. To je zvláště bolestivé v kontextu liturgie" (severské země).

63. Mnoho delegátů požadovalo rychlé a radikální změny v důsledku střetu mezi teologií a současnou kulturou: "Musíme se stát církví přítomnosti, která ví, jak naslouchat a být slyšena. Transformovat církev, aniž bychom se dívali pouze do sebe, ale otevřeli své oči světu. Přitom je třeba zachovat dvojí dynamiku: proces vnitřní reformy a reakce na výzvy současného světa, spojený s obnovou a zachováním naší křesťanské identity" (Lucembursko).

64. Jiní se distancovali od zavádění změn, které by mohly ohrozit integritu církevního učení. Například rumunská delegace "doufá, že církev bude otevřena dialogu se světem, aniž by se stala církví 'ze světa'. Aby členové Církve mluvili směle a nekompromisně o věcech víry a morálky." V některých příspěvcích zazněly obavy z nevhodné reformy církve, která rozmělňuje poselství evangelia: "Myslíme, že není správné, aby se církev přizpůsobovala 'světu' jen proto, aby se necítila pronásledována, popř. považována za 'nemoderní'" (Albánie).