Dušičkové zamyšlení

08.11.2023

O nebezpečných dýních, prázdném pekle, zbytečných odpustcích a strýčkovi komunistovi.

Možná jste zaregistrovali aféru faráře z Kurdějova, který dvakrát rozšlapal dětem vydlabané dýně. Zdůvodňoval to tím, že jde o "symboly satanistického svátku 'Halowin', který se zrodil ve zpohanštělém současném světě jako protiváha našich svátků Všech svatých a Dušiček." Ten farář je můj kolega a kamarád, znám ho spoustu let. A dělá skvělou práci: kdysi stál u zrodu spolku Podané ruce, který pomáhá drogově závislým, pak se stal i vězeňským kaplanem. Spolupracoval na kapitole o pastoraci narkomanů pro učebnici, kterou jsme vydali na Jaboku v roce 2008. Ten text je docela vyvážený, odborně na úrovni, nejsou tam žádné extrémní názory. Přesto s jeho současným jednáním rozhodně nemůžu souhlasit; možná je to tím, že byl taky exorcistou, a ti mají někdy tendenci vidět působení zlého ducha i tam, kde k tomu není žádný důvod.

Tradiční slavení Halloweenu není vzýváním satana, ale snahou nějak si zpřítomnit lidi, kteří už nežijí, snad s nimi i navázat kontakt. Tím se Halloween skutečně podobá našim dušičkám. Je to výraz touhy po nesmrtelnosti, po tom, aby život pokračoval i za hranicí smrti, aby smrt úplně nepřervala naše lidské vztahy. Ta touha je velice silná; kdysi jsem viděl výzkum, podle kterého u nás věří v posmrtný život víc lidí, než kolik jich věří v existenci Boha. A není divu, že se pak chytají jakýchkoli představ, které můžou tu touhu naplnit. Od tradičních východních náboženství, která pracují s reinkarnací, až po vyvolávání duchů zemřelých, které vychází z barokní mystiky 17. století.

Narážíme tady na jedno z dalších témat, kde se duchovní hledání současného člověka míjí s křesťanskou nabídkou. Proč tak málo lidí je ochotno přijmout naše poselství o Bohu, který dobré odměňuje nebem a zlé odsuzuje k věčnému zavržení?

Možná právě proto, že to máme příliš spojené s představou soudu, s představou odměny a trestu, a tedy taky s hrozbou pekla. Richard Rohr říká že "peklo se stalo jedním z hlavních námětů církevního umění. Jeho vyobrazení zdobí vstupní brány většiny gotických katedrál, v Sixtinské kapli pokrývá celou čelní stěnu. Je-li téma trestajícího Boha tak viditelné a tak děsivě podané, jak bychom se ho někdy mohli zbavit, ať jsou naše kázání a liturgie sebevíc utěšivé? Co hůř, mnohé písně o Božím hněvu spolu s kázáními dštícími oheň a síru často jen posilovaly strach z Boha na úkor důvěry v Boha a lásky k němu."

Ano, jak často to můžeme slyšet ještě dnes v křesťanských rodinách: "Pán Bůh tě vidí, když budeš zlobit, tak tě potrestá!" Nebo v některých reakcích na moje komentáře: "Mám obavy o vaši spásu, vzpamatujte se, ať neskončíte v pekle…" Mnozí to máme hluboko pod kůží, i když nechceme; já sám se ještě někdy přistihnu při myšlence: "no, snad mě za to Pán Bůh nepotrestá, nebo: tenhle člověk se musí za svoje jednání dostat do pekla…"

Jenže to něco vypovídá o naší představě Boha; o tom, že ho připodobňujeme nám lidem. A Rohr z toho vyvozuje zásadní závěr: "Přivádí-li nás k Bohu strach, tak se s pravým Bohem nikdy nesetkáme. Setkáme se s ním jen tehdy, pokud nás k němu přivádí láska." A papež Benedikt ve svém komentáři k Apoštolskému vyznání víry připouští, že slova "vstoupil do pekel" jsou problematická, matoucí a založená na mytologickém jazyce. Dospívá k závěru, že jestliže tam Ježíš skutečně šel, tak nemohl udělat nic jiného, než to místo zrušit. Ano, Ježíše musíme vidět jako vítěze nad peklem, který peklo zcela vymýtil.

Jenže myšlenku na peklo nemůžeme z Bible tak úplně vymazat. Proto jsme vymysleli tzv. teorii prázdného pekla, která říká, že možnost věčného zavržení sice existuje, ale Boží láska je tak veliká, že nakonec zničí všechno zlo, které lidé páchají, takže peklo zůstane skutečně prázdné. Tento názor je mně určitě bližší než to, co se traduje v rámci fatimského zjevení: že malá Jacinta viděla "množství duší, které padaly do pekla, jako když padá na pole sníh."

Na druhé straně ale představa, že se v nebi setkám s teroristy, kteří uřezávají hlavy malým dětem, nebo že tam bude Hitler, Stali či Putin, je taky hodně přes čáru. Potkal jsem ve věznicích dost lidí, kteří byli natolik ovládáni zlem, že si neumím představit, jak by mohli žít ve společenství s milujícím Bohem. Tak vlastně nevím… můžu si jen říkat, že pro Boha není nic nemožného, když byl schopen zničit i smrt.

S tím souvisí další kontroverzní téma – odpustky. Tedy napřed víra v očistec, a potom hledání způsobů, jak ty nešťastné duše z toho utrpení vysvobodit. Evangelické církve očistec odmítly, protože pro něj nenašly dostatečné zdůvodnění v Bibli. Katolický pohled se taky vyvíjel, a ten dnešní, který už je oproštěný od určování času a od příliš lidských představ, může být možná i pro mnohé evangelíky přijatelný. Německý Katechismus pro dospělé říká, že "setkání s výhní Boží lásky, k němuž dochází ve smrti, působí na člověka očistnou a proměňující silou, která soudí, očišťuje, uzdravuje a dovršuje, co je při smrti ještě nedokonalé." A Josef Ratzinger dodává, že "proměňující okamžik tohoto setkání se vymyká pozemským měřítkům".

Pokud ale přijmeme tento pohled, tak už těžko porozumíme nauce o odpustcích, která rozlišuje časné a věčné tresty. A říká, že po splnění určitých, církví přesně daných podmínek, můžeme své zemřelé od těch časných trestů částečně nebo úplně osvobodit. Víme, jak byla tato nauka v minulosti zneužívána, a myslím, že už je čas, aby ji církev úplně opustila. Budeme tak svobodnější k tomu, abychom vztah se svými zemřelými prožívali jako vzájemné společenství, jako modlitbu jedni za druhé, a ne jako nějaký byznys s Pánem Bohem.

Nedávno mi někdo vyprávěl, jak se zúčastnil pohřbu člověka, který si sám vzal život. Kněz tam řekl něco ve smyslu "pohřbíváme člověka, který svou sebevraždou spáchal smrtelný hřích, tak se modleme za to, aby mu to Bůh odpustil." Uf, to jsem se teda otřásl! Jak si to může dovolit? Jak může soudit člověka, který byl možná nešťastný, trpěl depresí, nevěděl si rady sám se sebou? Nikdy, nikdy nemáme právo soudit kohokoliv, kdo zemře, natožpak vyslovovat takové soudy veřejně, a dokonce jako kněz při bohoslužbě!

Vzpomínám si, jak zemřel můj strýc Jožka. Byl to tatínkův bratr, ale v mládí se dal ke komunistům a udělal u nich velkou kariéru. Jinak nežil špatně, měl hezkou rodinu, vychovával děti… jen ztratil víru v Boha a sloužil tomu zločinnému režimu. Můj táta se za něj hodně modlil, po celý život s ním diskutoval, snažil se mu ukázat, že nejedná správně. Ale on to nikdy nepřijal, ani po sametové revoluci toho nijak nelitoval, i když samozřejmě nevíme, co se dělo v jeho nitru. Zemřeli nedlouho po sobě. Napadalo mě potom, jak asi vypadalo jejich setkání tam, na druhé straně. Kdo byl víc překvapený, jestli strýček tím, že ten Bůh opravdu existuje, nebo můj táta tím, že se tam ten jeho zkažený bratr přece jenom taky dostal… Já osobně věřím, že ať dělal cokoliv, tak i na něj to "setkání s výhní Boží lásky zapůsobilo očistnou a proměňující silou, která soudí, očišťuje, uzdravuje a dovršuje, co je při smrti ještě nedokonalé." A těším se, že takové setkání jednou prožiju i já.