Dušičkové zamyšlení

Do listopadového čísla Líšeňských novin jsem napsal malou úvahu, která by mohla být srozumitelná nejen křesťanům...

Mám rád hřbitovy. Ten můj je v Řečkovicích, leží tam moji rodiče, prarodiče i sourozenci. Jezdím tam často a vždycky s nimi strávím chvíli v tichém rozhovoru. Někdy pět minut, někdy i dvě hodiny. Přemýšlím, co by asi dělali dnes, jak by reagovali na to, co se děje a co za svého života ještě nemohli tušit. Sdílím s nimi své radosti, bolesti i obavy. Ptám se jich, jak by se zachovali v mé situaci. A v hloubi duše slyším jejich odpovědi. Každý by reagoval trochu jinak, ale v zásadních věcech bychom se shodli, stejně jak to bylo v časech, kdy jsme společně pobývali na této zemi.

Smrt je nám jaksi nepříjemná, nechceme přece zcela zaniknout. A nechceme, aby zcela zanikli naši blízcí, s nimiž jsme sdíleli velkou část života. Proto chodíme na hřbitovy, aby to sdílení pokračovalo. Proto si lidé po celé dějiny vytvářeli představy o tom, co bude po smrti. Často to měli spojené s vírou: je-li Bůh věčný, může nabídnout věčný život i těm, kdo zemřeli. My křesťané čerpáme toto přesvědčení z Bible. Ale i ti, kdo v Boha nevěří, se těžko smiřují s tím, že by po smrti nebylo vůbec nic.

Když jsem se loni přistěhoval do Líšně, navštívil jsem taky zdejší hřbitov. Zaujala mě plastika Stromu života. Tam vidím náznak té odpovědi, kterou v plném světle poznáme, až sami překročíme práh smrti. Kořeny jsou upevněny v zemi; ale větve se vzpínají k nebesům. Lidské tělo se rozloží nebo spálí; ale lidský duch se zařadí mezi anděly. Všechno přízemní se stane součástí země; všechno krásné a vznešené se spojí s Bohem…