Důvěřovat

"Já jsem dveře." (J 10,9)

"Něco vám povím. Když někdo leze do mateřské školky oknem, nezamýšlí nic dobrého. Paní učitelka ovšem chodí hlavním vchodem, namačká kód a bzučák jí otevírá. Když pak přijdou děti do školky, už z šatničky slyší její hlas, jak každého vítá jménem a ptá se, jak se má. Po svačině je bere ven na hřiště, jde před nimi a děti ji následují, protože jí věří. Za cizím člověkem ale nikdy nepůjdou, utečou před ním, protože cizím nevěří." (Parabible, 87)

Dnes je to o důvěře: jít za Ježíšem znamená být v klidu, protože on mě zná. Ví, kdo jsem, rozumí mým potřebám, chápe moje touhy. Můžu mu důvěřovat jako důvěřuje dítě mamince. Vytvořit prostředí důvěry mezi dospělými lidmi přitom není jednoduché, chce to čas – Ježíšovi to s apoštoly trvalo tři roky, a přesto ho pak jeden zradil a druhý zapřel. Ale když celý život čteme evangelia a mluvíme s Ježíšem v modlitbě, tak už bychom tu důvěru mohli mít. Ano, důvěřovat Ježíšovi, a tím sám sebe udržovat ve vnitřním pokoji – protože on mě neopustí, a s ním se mi nemůže nic stát.

A pak vytvářet prostředí důvěry mezi lidmi – v rodině, ve farnosti, ve škole, v práci, mezi přáteli a kamarády. Spousta lidí přestala druhým věřit, protože s nimi mají špatnou zkušenost: žena nevěří žádnému muži, protože se opakovaně zklamala ve vztazích; občan nevěří žádnému politikovi, protože přece všichni kradou; věřící nevěří žádnému knězi, protože přece všichni zneužívají děti; obchodník nevěří partnerovi, protože každý si přece hrabe jen pro sebe… Ale v takovém prostředí nedůvěry se jen stěží dá žít! Můžeme začít tím, že si sami důvěru zasloužíme, že se budeme chovat tak, aby nám druzí mohli důvěřovat.

Jak je to v církvi? Pokud je postavena na strukturách, zákonech, příkazech, zákazech, dokumentech, soudech…, tak to není církev Ježíšova – protože v ní chybí důvěra. Pastorace musí být postavena na důvěře, ale oboustranné, protože kněží i laici jsou dospělí lidé. Pokud lidé bezmezně důvěřují farářovi, ale on k nim důvěru nemá, je to klerikalismus.

Naše společnost si zvykla všechno pojišťovat písemnými smlouvami, v minulosti to tak ale nebylo, spousta věcí stála jen na slovu – tedy na důvěře. Teprve když se důvěra vytratí, přichází ke slovu právo, zákon, byrokracie, dokumentace. Ale to je smutný život! Potřebujeme důvěřovat!

Jak na to? Důvěřovat Bohu. Důvěřovat lidem ve svém nejbližším okolí, a zároveň se chovat tak, aby co nejvíc lidí mohlo důvěřovat mně.