Ekumenický kairos

Papež František řekl kdysi při návštěvě evangelické komunity v Římě jednu ze svých šokujících vět: "Kdybychom čekali, až se teologové dohodnou, čekali bychom na eucharistické společenství věčně!" 

Teď ale Souhrnná zpráva ze synody říká, že prožíváme "ekumenický kairos". A zdůvodňuje to tím, že zahajovací "modlitební vigilie se vedle papeže zúčastnilo také mnoho dalších vedoucích představitelů a zástupců různých křesťanských společenství: bylo to jasné a věrohodné znamení vůle kráčet společně v duchu jednoty víry a výměny darů."

Opravdu prožíváme "ekumenický kairos", čas naplnění? A můžeme tedy očekávat nějaké změny? Myslím, že v praxi je to už dávno samozřejmostí, i když asi ne všude: duchovní různých církví spolu žijí v přátelských vztazích; uzavírají se smíšená manželství; ve farnostech se scházejí společenství lidí z různých církví; vznikají ekumenické modlitební skupiny; vězeňští kaplani tvoří pestrou partu duchovních z dvanácti církví; v církevních školách nebo zařízeních pro děti a mládež pracují zaměstnanci z různých církví; katolická Charita spolupracuje s evangelickými diakoniemi; televize Noe zve do svých pořadů zástupce různých konfesí. A mohl bych ještě dlouho pokračovat.

Jenže když jdeme o kousek výš, tak přijde problém: katolík nesmí uzavřít svatbu s nekatolíkem, dokud na to nedostane dispens od biskupa. Protestanti nebo pravoslavní jsou odloučení bratři a sestry, ale plnost pravdy máme jenom my katolíci. A hlavě: stále nemůžeme společně slavit a přijímat eucharistii.

Proto mě tak zaujala ta sedmá kapitola, měl jsem z ní dojem, že se začíná blýskat na lepší časy. Třeba hned na začátku se tam mluví o křtu, který dává všem křesťanům podíl na "sensus fidei", smyslu víry, tedy schopnosti poznávat pod vedením Ducha svatého pravdivý pohled na věci víry. Doposud se tento pojem užíval pouze v kontextu katolické církve. Tady se ale výslovně vztahuje na všechny pokřtěné, kterým se "má pozorně naslouchat nehledě na jejich tradici". Už tedy nelze jednoduše tvrdit, že pouze katolická církev má plnost pravdy, ale měli bychom k té pravdě směřovat společně, ve vzájemném naslouchání.

Další posun vnímám v pohledu na smíšená manželství. Dřív se svazek katolíka s členem / členkou jiné církve považoval za ohrožení víry; v pojetí synody ale "představuje skutečnost, kde může dozrávat moudrost společenství a je možné se vzájemně evangelizovat". Jistě, není to snadné, musí se řešit spousta náročných situací, hlavně při výchově dětí, ale pokud je na obou stranách upřímná, hluboká víra, tak může být takové manželství požehnáním nejenom pro celou rodinu, ale i pro obě ta církevní společenství.

Tradiční bolestné téma, jak už jsem říkal, je eucharistie. Podle současných předpisů by katolík neměl přijímat při evangelické bohoslužbě ani evangelík při katolické. Ta zásada má své teologické důvody. Ale jak se lidé z různých církví stále častěji setkávají, tak taky stále častěji prožívají to bolestné rozdělení právě v tom, co by je mělo sjednocovat. Synoda proto připomíná, že "je třeba z teologického, kanonického a pastoračního hlediska prozkoumat otázku eucharistické pohostinnosti."

Ano, jenže tohle už si říkáme desítky let, a zatím to nikam nevede. Tomáš Halík se proto ptá, "jestli je možné těm, s nimiž jsme spojeni jedním křtem, trvale uzavírat cestu k ostatním svátostem, zejména k eucharistickému stolu." A dál říká, že "sama eucharistie je přece svátost jednoty, té jednoty, která je a bude stále jen na cestě ke svému eschatologickému završení, je tajemstvím, přesahujícím možnosti teologů je plně vyjádřit. Ale jsou to právě interpretace teologů, které nás rozdělují."

Ano, k tomu jen může říct svou zkušenost, že už v mládí jsem se kamarádil s několika evangelíky, s jedním jsem chodil na střední školu, stal se pak stal farářem stejně jako já. A už tehdy, a to je skoro padesát let, mně přišlo divné, že ta večeře Páně, která by nás měla spojovat, nás naopak rozděluje. Tak si teď říkám, mají dnešní mladí taky čekat padesát let?

Stejně to vidí i Tomáš Halík, protože se dál ptá: "I když nás dosud rozdělují teologické interpretace tajemství, nemůže nás přesto toto tajemství samo spojovat? Není ono samo mnohem podstatnější než to, jak je omezeně chápeme? Smíme setkání u jednoho stolu oddalovat výmluvou, že ještě čekáme na pevnější jednotu, když víme, že tato jednota bude vždy v běhu dějin nedokonalá? Nepůsobí právě tento odklad na neurčito to, že se vzdáváme právě oné síly, kterou nám tento pokrm může dát pro cestu k jednotě?"

Já v tom taky vidím analogii s odmítáním eucharistie některým lidem přímo v katolické církvi, třeba těm, kteří žijí v neregulérním partnerském vztahu. Často za sebou mají těžké životní etapy, léta zneužívání, bolestné rozchody, hledají cestu dál, potřebují posilu – ale církev jim odmítne dát tu největší posilu, kterou má k dispozici. Jako kdyby nabízela chleba těm, kdo mají všeho dost, a odmítala ho dát těm, kdo umírají hladem. Takže Halík nakonec dodává: "Nevzdáváme se lehkomyslně tolik potřebného daru, společného stolu poutníků? V modlitbě, kterou nás sám Ježíš naučil, prosíme denně Boha o chléb pro příští den – a přitom se vzdáváme sdílení chleba nebeské hostiny, kterou pro nás připravuje Bůh."

Tak by mě zajímalo, jestli se v tomhle ještě dožiju nějaké změny. Ale pojďme dál, ta synodní zpráva taky připomíná, že v roce 2025 oslavíme 1700. výročí Nicejského koncilu. Právě na něm bylo vypracováno to vyznání víry, které dodnes spojuje všechny křesťany. Účastníci proto navrhují, abychom si to jubileum připomněli společně, což nám "pomůže lépe pochopit, jak se v minulosti na koncilu společně projednávaly a řešily kontroverzní otázky". Shodou okolností taky příští rok budou katolíci a pravoslavní ve stejné datum slavit velikonoce. Takže další návrh: zkusme se dohodnout na tom společném datu už napořád!

(Citace Tomáše Halíka jsou z jeho nové knížky DOPISY PAPEŽI.)