Evropská kontinentální synoda, druhý den

07.02.2023

V pondělí došlo k incidentu, který se možná zapíše do dějin této synody: aktivista Ladislav Koubek rozdával účastníkům u vchodu do hotelu dopis, v němž popsal svou zkušenost se sexuálním zneužíváním v církvi, a požadoval, aby se církev k těmto případům jasně postavila. Po chvíli přišlo šest ozbrojených policistů a zabránili mu v přístupu k hotelu. On tvrdí, že je zavolali organizátoři synody, ti oponují, že šlo o iniciativu hotelové ostrahy.

Ať to bylo jakkoliv, jde o to, aby se církev a její představitelé jasně a nekompromisně postavili k problému zneužívání - nejen sexuálního, ale i mocenského, které je mnohem častější. Aby ho nebagatelizovali, nepovažovali jen za osobní selhání jednotlivců, ale aby přiznali, že jde o systémové selhání církve, a hledali cestu, jak takovým chybám do budoucna předcházet.

Dalším systémovým problémem je organizační a technické zajištění této synody. Že se někdo napoprvé nedostane do on-line diskusní skupiny, to se ještě dá pochopit. Ale že se tam nedostane ani druhý den, přes opakované výzvy a stížnosti, a že není zdaleka jediný, za to už snad někdo nese odpovědnost.

Dnes byly dokončeny prezentace příspěvků z 39 biskupských konferencí v Evropě. Mám z nich rozporuplný dojem. Ráno mě třeba zaujala zpráva z Irska: mluvila o mnoha lidech, kteří jsou zraněni církví v důsledku mocenského nebo sexuálního zneužívání. Je to velká bolest, někteří ztrácí víru. Už neslyší v evangeliu dobrou zprávu. Církev mnohé zrazuje také tím, že diskriminuje ženy, LGBTQ osoby, ty, kdo žijí v neregulérních svazcích, a mnohé další. Pro uzdravení je nutná hluboká reforma.

Na druhé straně pobaltské státy (Lotyšsko, Litva) vidí problémy spíš ve společnosti mimo církev; nápravu hledají v evangelizaci a v pevnějším zakotvení v křesťanských hodnotách.

Zatím jsem vnímal v synodním procesu velký zájem o reformy. Teď to vypadá, jako by někteří ten zájem měli a jiní neměli. A tak nějak se snaží všichni všem naslouchat a navzájem se nepohádat, abychom nedopadli jako při volbě prezidenta... Je jistě dobře, že jsou tam meditativní pauzy, snaha o vzájemné pochopení, touha nevytvářet konflikty a nevyhrocovat názory. Ale k jakému výsledku nás to přivede?

Zdá se, že je opravdu rozdíl mezi západní Evropou a postkomunistickými státy. Na facebooku se v této souvislosti rozvinula diskuse, kam patříme my Češi. A nemůžu se ubránit dojmu, že (soudě podle názoru velké části křesťanské populace) spíš na ten východ. Což mě netěší...

Zpráva české církve byla docela vyvážená, budí dojem jakéhosi opatrného středu. Tím spíš ale ji můžou bombardovat obě strany - jak silní tradicionalisté, tak i vyhranění progresisté (pokud přistoupíme na tuto terminologii...).

Poslední poznámka: v diskusi na závěr každého kola vystupují "hosté" - prezenční účastníci synody, kteří zastupují nikoli biskupské konference, ale různá hnutí a spirituality (Renovabis, Iusitia et pax, Schönstatt, Opus Dei, Comunione e liberazione, Neokatechumenát, Fokoláre...). Velmi si vážím jejich angažovanosti, ale na druhé straně: byli jsme vyzváni, abychom na tomto fóru naslouchali těm, kdo byli doposud byli málo slyšet, kdo jsou na okraji církve - tedy chudí, nemocní, bezdomovci, vězni, migranti, Romové, rozvedení, homosexuálové, ženatí kněží, oběti zneužívání atd. Kde jsou?