Evropská kontinentální synoda, třetí den

Každý den se děje něco nového. Dnes třeba jsem se poprvé (a naposledy) dostal do on-line diskusní skupinky. Bylo to určitě zajímavější, než sledovat příspěvky v plénu. Celkem se nás sešlo 11 - z Česka Zdeňka Švédová, Petr Šikula a já, jeden Slovák, Ukrajinec, Slovinec, ostatní (asi) Italové a Italky. Názory opět různorodé - na jedné straně: "když budeme všichni usilovat o svatost, tak bude celá církev víc svatá"; na druhé straně: "zkušenost synodality je nutné přenést do církevních struktur, tedy změnit církevní právo tak, aby dávalo víc prostoru k rozhodování laikům, včetně žen".

Svůj příspěvek jsem zaměřil na potřebu "rozšířit prostor svého stanu": v církvi je mnoho lidí, kteří se v ní necítí dobře, a mimo církev je mnoho lidí, kteří hledají Boha, ale nemyslí si, že právě katolická církev by je přijala takové, jací jsou.

Odpoledne se on-line skupiny konečně dostaly ke slovu taky na plénu. Jejich moderátoři shrnuli výsledky práce ze všech tří dnů. Měl jsem dojem, že názory byly odvážnější než u prezenčních skupin, ale možná to byl jen můj dojem.

Nakonec nejzajímavější zážitek dnešního dne byl neplánovaný: po mši v katedrále mě sekretář ČBK Stanislav Přibyl pozval na večeři do hotelu Pyramida, kde se celá synoda odehrává. Mohl jsem tedy její účastníky nejen vidět, ale taky se s nimi pozdravit a promluvit pár vět. A ochutnat tu atmosféru; potěšilo mě třeba, že jídlo tam probíhá bufetovou formou, každý se obslouží a pak si sedne, kam chce a s kým chce. Není rozdíl mezi kardinálem, biskupem, knězem nebo laikem. Aspoň u jídla jsou si všichni rovni. Symbolický náznak synodality!

Hned při příchodu do katedrály jsem se setkal s Martinem Jílkem, českým salesiánem, který zastupuje bulharskou církev. Popsal mně své zkušenosti ze skupinových i kuloárních diskusí, do kterých se velmi aktivně zapojoval. Potvrdil můj dojem, že čím dál v Evropě na východ, tím je menší zájem o reformy. Diskuse o pastoraci homosexuálů, rovnocenného postavení žen nebo o organizačních změnách v církvi tady naráží na svůj strop. Zdá se, že na Západě jsou změny na spadnutí, ale na Východě daleko. Lze tyto dva přístupy spojit? Nebo se prostě bude muset se změnami počkat? Nebo se má církev decentralizovat a mnoho problémů řešit v místě, i za cenu vzájemných odlišností?

V hotelu při večeři jsem se pozdravil s členy našeho organizačního týmu: Hanou Pohořalou, Prokopem Brožem, Josefem Mikuláškem, Romanem Czudkem. Diskutovali jsme třeba o tom, že do skupiny on-line účastníků hledali aktivní lidi, kteří by zastupovali jednotlivé diecéze. Nebo o tom, jak se k procesu staví biskupové: někteří velmi chladně, někteří aktivně (jmenovat raději nebudu...). K hlubším obsahovým otázkám jsme se nedostali, neboť jsem musel stihnout autobus do Teplic ve 21.30. Ale řekli jsme si, že budeme ve spojení a podle možností budeme dále spolupracovat. Synodní proces nekončí a je sympatické, že za ním stojí parta nadšených a schopných lidí; i když někdy taky tápou, jako my všichni. Tento proces je totiž unikátní a tvoříme ho všichni za pochodu: nikdy v dějinách církve nebylo tak velké množství lidí zapojeno do společného hledání.