Gustavo Gutiérrez a teologie osvobození

22. října zemřel Gustavo Gutiérrez, jeden ze zakladatelů a hlavních myslitelů teologie osvobození. Přináším kapitolu ze svého cestopisu po Latinské Americe z roku 2008 (Křesťané v zemi indiánů), kde jsem o něm psal.

Až do nedávné doby byla církev v Latinské Americe těsně propojena s evropskými dobyvateli, z nichž se později stali příslušníci bohaté vládnoucí vrstvy. Teprve v polovině 20. století, a výrazněji až na 2. vatikánském koncilu (1962-1965) si latinskoamerická církev začala jasněji uvědomovat, že jejím úkolem není podporovat nespravedlivý politický a ekonomický systém, ale zastávat se především chudých lidí. Biskupové Latinské Ameriky toto rozhodnutí konkretizovali pro své místní církve na konferenci CELAM (konference biskupů Latinské Ameriky) v roce 1968 v Medellínu (Kolumbie). Při pohledu na neutěšenou sociální a ekonomickou situaci rozvojového světa dospěli k závěru, že církev, která doposud často k tomuto problému mlčela, se musí jednoznačně postavit na stranu chudých. Zde bylo poprvé vysloveno heslo "opción por los pobres" – rozhodnutí pro chudé.

Tato volba v sobě však přes své jasné opodstatnění skrývala i vážné nebezpeční, kterému lze porozumět pouze tehdy, když srovnáme vývoj v Evropě a v Latinské Americe. V Evropě se v poválečném období vytváří sociální kapitalistický stát v duchu sociální nauky církve a jeho fungování budí důvěru v tuto cestu. Latinská Amerika však v téže době pociťuje stále větší závislost na rozvinutých zemích (především USA) a hledá způsob, jak se z ní osvobodit a tím si zajistit ekonomický růst. Vývoj na Kubě a později v Chile a v Nicaragui dává naději, že řešením může být komunistická proměna společenského řádu. Proto navrhují teologové z Latinské Ameriky využít marxistickou metodu analýzy společnosti, kterou chápou jako nástroj pro pochopení současné reality a posléze pro zvýšení angažovanosti křesťanů ve prospěch chudých vrstev.

Když se později peruánský teolog Gustavo Gutiérrez pokusil tento návrh systematicky reflektovat, dal svému dílu název Teologie osvobození. Tak se zrodil pojem, který nepominutelným způsobem zasáhl do novodobých dějin církve a v jistém smyslu i do dějin světa. Pod praporem teologie osvobození se totiž členové církve nejen angažovali v sociální práci ve prospěch chudých, ale leckdy se také stavěli do jedné řady s levicovými revolucionáři a přímo či nepřímo pomáhali k destrukci stávajících politických režimů a k budování socialistického systému. Teprve rychlý pád reálného socialismu v evropských zemích je probudil z iluzorní vize o lepším uspořádání společnosti a nasměroval je k hledání jiných cest.

To však neznamená, že by teologie osvobození jako způsob myšlení směřující ke změně církevní praxe zanikla. Její originalita od počátku spočívala především na dvou principech: 1. že teologii nelze pěstovat odděleně od církevní praxe a 2. že církevní praxe, která není zaměřena na pomoc chudým, je v rozporu s evangeliem. Marxismus byl chápán pouze jako metodická pomůcka, která může přispět k lepší realizaci druhého z těchto principů. Zánik komunismu spojený se zjištěním nefunkčnosti celé jeho ideologie tedy neznamenal zánik teologie osvobození, ale pouze to, že odhodila jednu pomůcku a začala hledat jiné. Teologie osvobození se tedy vzdala svého původního iluzorního cíle – vytvořit spravedlivou společnost, ale nadále zachovává principy, na nichž byla postavena. Ty se v současné době stávají nástroji pro rozvoj nových teologických směrů.

O jaké směry konkrétně jde? Významnou skupinou lidí, kteří jsou v Latinské Americe z různých důvodů odsouváni na okraj, jsou příslušníci původních indiánských populací. Teologie osvobození od počátku napomáhala k poznání hodnot těchto lidí a jejich kultur a k jejich postupnému osvobozování z kulturní, politické i ekonomické dominance Evropanů. Dnes už lze mluvit o samostatném myšlenkovém směru, pro nějž se vžívá označení "indiánská teologie" – ta se považuje za součást širšího proudu "teologie kultur". V podobné situaci jsou skupiny osob černé pleti, které byly do Latinské Ameriky původně importovány v postavení otroků – jim se věnuje "afroamerická teologie", někdy také označovaná jako "černá teologie". A konečně největší skupinou, která v praxi prožívá různé formy útlaku, jsou ženy – jim se snaží pomáhat teologie feministická.

Tyto tři směry jsou nejčastěji uváděny jako přímí pokračovatelé a nástupci teologie osvobození, přičemž původní název se nadále používá pouze pro teologickou reflexi konfrontace církve s materiální chudobou. Ve všech uvedených směrech se však pracuje původní metodou teologie osvobození a směřuje se k jejím cílům – osvobození těch, kdo jsou jakýmkoli způsobem chudí nebo vyloučení na okraj společnosti. G. Gutiérrez často zdůrazňuje, že právě v tom je podstata celého tohoto snažení, a není důležité, jaké pojmenování se k tomu používá. Kromě toho je třeba dodat, že všechny směry vycházející z teologie osvobození procházejí v současné době procesem hlubokého zduchovnění. Jak dialog s místními kulturami tak vystřízlivění ze sociálních utopií přivádí protagonisty teologie osvobození ke zjištění, že žádná změna člověka ani společnosti není možná bez hluboké proměny duchovní. Někteří dosud aktivní autoři – např. Leonardo Boff – proto postupně opouštějí sociální témata a stále více se zabývají otázkami lidské spirituality. Zde se vývoj teologie v Latinské Americe přibližuje situaci v Evropě.