Hosté na svatbě

Jak můžeme dnes porozumět podobenství o hostech na svatbě? Kdo jsou ti pozvaní, kteří odmítli přijít? Kdo jsou ti lidé z ulice, kteří nakonec přišli? A kdo je ten, kterého museli vyhodit, protože neměl svatební šaty?

Velekněží a farizeové považovali sami sebe za vzor víry a života podle Božích přikázání. Ježíš však často kritizoval jejich nadřazenost a formální chápání Zákona. A jak už to bývá u těch, kdo mají moc, nevedlo je to k přehodnocení vlastních postojů, ale ke snaze kritika umlčet. Když slyšeli podobenství o zlých vinařích, tak "poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu" (Mt 21,45-46). A když Ježíš přidal další kritické podobenství, tentokrát o hostech pozvaných na svatbu, začali vymýšlet, "jak by ho chytili za slovo" (Mt 22,15).

Víme tedy, o kom Ježíš mluvil. Kdo jsou ale dnes ti pozvaní, kteří odmítli přijít? Napadá mě souvislost se synodou: papež pozval všechny lidi, dokonce i nekatolíky, ke společnému hledání, jak prožívat víru a církev dnes. Mnozí jeho pozvání přijali. Mnozí ale odmítli: my přece víme, co máme dělat. Nepotřebujeme o ničem diskutovat, nepotřebujeme nic měnit. Nebudeme ztrácet čas zbytečnými řečmi. Raději půjdeme "na své pole nebo za svým obchodem" (Mt 22,5).

Nebo jiná možnost: Bůh nás zve k radostné oslavě své krásy, lásky a moudrosti. Vesmír, příroda, lidské vztahy, to všechno je naplněno Bohem, v tom všem se s ním můžeme radovat, v tom všem s ním můžeme prožívat nekonečnou hostinu. Stejně tak nám nabízí svoje Tělo a svou Krev v eucharistii, svoji moudrost v Písmu, své milosrdenství ve svátosti smíření. Mnozí jeho pozvání přijímají. Ale mnozí odmítají: jsme slušní lidé, vyděláváme peníze, staráme se o rodinu, platíme daně. Nemáme čas se s Bohem veselit kdesi v kostele, v lese nebo na hostinách.

Když pozvaní odmítli, zůstává dost místa pro jiné. Třeba pro ty, kteří se dlouho krčili v koutě, protože ostatním vadí jejich nekonformní názory, neregulérní vztahy nebo hříšná minulost. Možná bude místo i pro ty, kdo dosud neměli odvahu vstoupit, protože nechtěli svazovat Boha a svou víru do příliš lidských kategorií. A pozváni jsou i ti, kdo se necítí hodni, protože se ještě nezbavili své závislosti na alkoholu, drogách či sexu, nebo neumí (a snad ani nechtějí) dodržovat všechny požadavky, které by na ně církev kladla.

Hostina, o níž mluví Ježíš, tedy nakonec vypadá jinak, než to král naplánoval. Mnoho pozvaných tam chybí, a přišlo naopak mnoho těch, kdo původně pozváni nebyli. Ale chybička se přece jen vloudila: jeden člověk nemá svatební šaty. Nelze to brát doslova, všichni přece byli pozváni přímo z ulice. Mají ty šaty symbolizovat bezhříšnost, svatost? To sám Ježíš odmítá, když říká, že služebníci měli pozvat "zlé i dobré". Tomáš Špidlík, který chápe svatební roucho jako "dobrou vůli a touhu přijmout to, co nám Bůh nabízí". (Liturgické meditace, A, s. 206).

Vtipně to vysvětluje Alexandr Flek v Parabibli: "Oslavenec stanul v čele tabule a v číších perlilo šampaňské. Když všichni vstali, aby mu připili, všiml si, že nějaký frajer sedí v rohu a usrkává lahváče. Šel tedy za ním se šampusem a oslovil ho: Kamaráde, jak jsi sem mohl přijít s vlastním lahváčem? On se s ním ale vůbec nebavil. Oslavenec tedy řekl číšníkům: Vemte ho za límec a vyprovoďte ven!" (s. 113)

Ano, pokud si vystačím se svým "lahváčem", a to i v duchovním smyslu (množství modliteb, dobrých skutků, pocitů nadřazenosti…), tak už od Boha nic nepotřebuji, a na hostině tedy nemám co dělat. Pokud si ale uvědomuji svou nedostatečnost, protože jsem zažil osobní selhání, závislost, nejistotu, křehkost, tak mě pozvání od Boha může naplnit novým životem.

Jako vězeňský kaplan jsem se setkával s lidmi, kteří přišli o všechno. Nejen v materiálním smyslu; ztratili také všechny lidské vztahy, ztratili i smysl vlastního života. Většinou to neřešili a žili ze dne na den. Někteří ale hledali pomoc ve víře: zcela vyprázdnění, s hlubokou lítostí a pokorou předstoupili před Boha, modlili se a čekali. Pak, někdy po velmi dlouhé době, zaslechli jeho pozvání. A jejich život se začal naplňovat.