Hřích, který vede ke smrti

"Každá špatnost je hřích, ale ne každý hřích vede až k smrti. Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nežije ve hříchu, neboť Syn Boží ho chrání a zlý duch na něj nevloží ruku." (1 Jan 5,17-18)

Každou chvilku se mě někdo ptá, jestli může jít ke svatému přijímání, když nebyl v neděli na mši svaté, když používá antikoncepci, když se díval na porno, když se pohádal s kamarádem, když jedl v pátek maso, když žije s partnerkou bez církevní svatby atd. A já na to standardně odpovídám: to já nevím, to musíte vědět vy. Nebo spíš: musíte si to srovnat se svým svědomím, a sám či sama dojít k nějakému rozhodnutí.

Pro nás katolíky je to docela problém. Církev totiž říká, že eucharistii nesmí přijmout ten, kdo má na svědomí těžký hřích. Takže Tělo Páně jako odměna za dobrý život. Jenže papež František napsal v exhortaci Evangelii Gaudium, že "eucharistie, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem pro slabé". (EG 47) Jak to dát dohromady?

Pojďme k podstatě: přijímání Těla a Krve Kristovy je pro nás tím nejintimnějším setkáním s Bohem, momentem, kdy se s ním přímo fyzicky propojujeme, sjednocujeme. A protože on, Bůh, je největší láska, pravda, dobro, tak takové sjednocení s ním přetváří a posiluje člověka, aby taky žil v lásce, pravdě, dobru. Nebo aby o to aspoň usiloval, aby k tomu směřoval, aby po tom toužil. Takovou posilu potřebuje každý, ale nejvíc možná ten, kdo se zrovna topí v nějakém hříchu, ze kterého se mu nedaří vymotat, nebo ten, kdo žije ve složité a těžko řešitelné situaci. Ježíš ho chce k sobě přivinout, podpořit ho na té cestě, dodat mu sílu. V tom smyslu platí ta slova papeže Františka že "eucharistie, není odměnou pro dokonalé, nýbrž lékem a pokrmem pro slabé".

Ale: může tuto touhu, to vnitřní směřování člověka posoudit někdo z vnějšku? Může někdo říct: ty žiješ v hříchu, proto nesmíš…? Nebo: ty jsi slabý, proto nesmíš čerpat ze zdroje síly? Ty toužíš po Bohu, proto ti k němu zakážeme přístup? Vždyť je to taky nabídka ze strany Boží: Pokud on se se mnou chce setkat, kdo mu to může zakázat? Cítíte, jak je to nesmyslné? Jenže přesně to děláme, když třeba odmítáme podat Tělo Páně těm, kdo žijí ve vztazích, které neodpovídají církevnímu právu. Neříkám, že to je vždycky v pořádku, jen si myslím, že vyhodnocení, zda v té situaci můžu nebo nemůžu přijmout Tělo Páně, je na mém svědomí, na mé odpovědnosti, a že to nikdo nemůže udělat za mě. Protože zároveň kolem nás žije spousta dalších, kteří lžou a šíří dezinformace, podvádí v byznysu nebo mocensky či sexuálně zneužívají druhé – a těm nikdo nezakazuje chodit ke sv. přijímání, i když možná páchají mnohem víc zla než ti dva, kteří se mají rádi.

Ale pojďme k té otázce, co je a co není těžký hřích, a jaké to má důsledky pro život a smrt člověka. Tradiční církevní definice říká, že "těžkým hříchem je skutek, který má za předmět závažnou věc a je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem." Pokud by člověk zemřel a měl na svědomí takový hřích, a ani v poslední chvíli života neprojevil lítost, pak by propadl věčnému zavržení. Naštěstí Boží milosrdenství je veliké, takže i ten nejtěžší hřích může Bůh odpustit, jak to vidíme na příkladu lotra na kříži po Ježíšově pravici.

To rozlišení na těžký a lehký hřích má základ už v prvním listu Janově, kde se říká: "Každá špatnost je hřích, ale ne (každý) hřích vede až k smrti." (5,17) Církev si pak vytvářela různé seznamy, co je ta závažná věc, co může být tím hříchem, který vede ke smrti. Přitom v průběhu dějin docela zásadně měnila morální hodnotu některých skutků. Třeba sebevrazi nesměli být pohřbívání na hřbitovech, protože byli považováni za zavržené, dnes se na to díváme jinak. Nebo kremaci zemřelých církev dlouho zakazovala jako nemorální. Otroctví bylo naopak po staletí tolerováno, dnes se považuje za zlo. Nauku o trestu smrti změnil papež František poměrně nedávno. Dřív se lidé zpovídali, že v pátek jedli maso, dnes si můžeme zvolit i jinou formu půstu. Od svatého Augustina platilo v církvi přesvědčení, že sexuální rozkoš sama o sobě je hříšná, a je ospravedlněna jedině plozením potomstva. II. vatikánský koncil ale tuto nauku opustil. To je jen pár příkladů, které ukazují, že změna církevního učení i v morální oblasti je možná. Zvlášť ta sexuální morálka prochází teď docela intenzivní diskusí a možná se dočkáme dalších změn.

Na druhé straně máme nové oblasti, kde se lidé dostávají do područí zla a můžou hodně škodit jak sobě samým, tak svým bližním a celé společnosti. Třeba závislosti – nejen na drogách, ale teď asi nejvíc na sociálních sítích. Ty můžou vést nejen k depresím a psychické labilitě, ale někdy opravdu i k velkému zlu. Nebo práce s informacemi: přijímat je nekriticky, věřit nesmyslům a šířit je, může vést k tomu, že budeme žít ve strachu a v nenávisti, a že budeme volit politiky, kteří nás povedou do totality nebo i do války. A taky ochrana přírody. O té se zpovědní zrcadla většinou nezmiňují, ale Papež František říká, že odpovědnost vůči zemi je eticky stejně důležitá jako odpovědnost vůči lidskému životu. Myslím, že tyhle hříchy jsou často mnohem závažnější než ty, kterým podléháme kvůli své sexualitě nebo špatnému plnění formálních náboženských předpisů.

Ta definice těžkého hříchu ještě říká, že to může být jen skutek, který je "spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem". Tady jsme dnes mnohem opatrnější než dřív, protože víme, kolika vlivům je člověk vystaven, jak je jeho vůle často ovládána nevědomými psychickými procesy, výchovou, závislostmi, hendikepy. Málokteré rozhodnutí se dá považovat za zcela svobodné. A podobně to "plné vědomí": to se dřív chápalo tak, že člověk přijme informaci ze strany církve, že nějaké jednání je těžce hříšné, a podle se zařídí. Dnes ale jsou lidé zvyklí kriticky myslet, takže o tom přemýšlí, hledají důvody pro a proti. A pokud v nějakém příkazu či zákazu nenajdou smysl, pokud mu prostě nerozumí, i když se o to poctivě snaží, tak nemají důvod ho respektovat. Někdy to označujeme jako posun od etiky poslušnosti k etice odpovědnosti.

Co je tedy opravdu ten těžký hřích, "hřích, který vede ke smrti"? Myslím, že to může být jedině svobodné rozhodnutí člověka, že nechce žít v dobru, v lásce, v pravdě, ale naopak, že chce žít ve zlu, v nenávisti, ve lži. A tak bude i jednat. Takoví lidé existují, i když jich podle mé zkušenosti není moc. Setkával jsem se s nimi hlavně při své práci ve věznici. Otázkou pro mě zůstávají ti, kteří evidentně konají velké zlo – třeba dlouhodobě psychicky, mocensky nebo sexuálně zneužívají druhé, ale přitom to subjektivně, ve svědomí nijak těžce neprožívají. Před těmi se musíme chránit, potrestat je, zajistit, aby v tom zlu nepokračovali. Ale jak si to vyřeší s Bohem, to opravdu netuším.

Ano, vzal jsem si dnes těžké téma, vím, že jsem zdaleka nevyčerpal všechny argumenty, námitky, otázky k diskusi. Ale pořád věřím, že když je člověk skutečně zakotvený v Bohu, v pravdě, v lásce, když bere vážně to, co mu říká Bůh, církev, životní zkušenost, tak se jen těžko dopustí těžkého hříchu. Napsal to svatý Jan: "Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nežije ve hříchu, neboť Syn Boží ho chrání a zlý duch na něj nevloží ruku." (5,18) Tak se radujme z toho dobra, které můžeme v Boží síle konat, a zároveň buďme ostražití, protože ďábel nikdy nespí.