Istanbulské mosty

Stále se setkáváme s dualistickým obrazem světa: my jsme dobří, vy jste zlí. Ale záleží na nás, abychom udělali rozhodující kroky k jeho překonání, a tak uzdravili naše rány.

Když jsem byl poprvé v Istanbulu, tak jsem si udělal výlet do města Iznik – starověké Niceje, kde se v roce 325 odehrál první nicejský koncil. Chtěl jsem tam být pro ten pocit, že právě tady se kdysi sešli představitelé celé církve a shodli se na vyznání víry, které dodnes spojuje všechny křesťany. Je to pro mě jedno z nejvýznamnějších poutních míst, i když tam žádné davy poutníků nejezdí. O to víc mě potěšilo, že se tam minulý týden vydal, v mých stopách, i papež Lev.

Tahle jeho cesta byla hodně zajímavá. Už proto, že jako svůj první zahraniční cíl si nezvolil žádnou katolickou zemi, ale muslimské Turecko, a z křesťanského hlediska východní, tedy pravoslavnou část světa. Víme, že tu cestu plánoval už jeho předchůdce František, a jejím hlavním důvodem bylo právě to kulaté, tisícísedmisté výročí nicejského koncilu.

V prohlášení, které tam podepsal papež společně s pravoslavným patriarchou Bartolomějem, píšou, že křesťanské církve chtějí "zásadním a životodárným způsobem přispívat k míru mezi všemi národy. Je tragické, že v mnoha regionech světa konflikty a násilí nadále ničí životy tolika lidí. Zejména odmítáme jakékoli využívání náboženství a jména Božího k ospravedlnění násilí."

Tato slova vyznívají zvlášť bolestně, když si uvědomíme, že jiný patriarcha, navíc ten, pod jehož pravomoc spadá víc než polovina pravoslavných na světě, aktivně podporuje ruskou agresi na Ukrajině. Přitom málokdo ví, že pod ten moskevský patriarchát spadá i pravoslavná obec u nás v Karlových Varech. Nedávno byli vyhoštěni ruští špioni, kteří se scházeli na tamní faře. Místo nich tam přišel metropolita Ilarion, bývalá pravá ruka patriarchy Kirilla, nositel vyznamenání od Vladimira Putina, který je navíc obviněný ze sexuálního zneužívání.

K dalšímu poselství využil papež symboliku tří istanbulských mostů, které spojují Asii s Evropou: "Toto trojí propojení břehů nám připomíná, jak důležité je naše společné úsilí budovat mosty jednoty na třech úrovních: uvnitř společenství, v ekumenických vztazích s členy jiných křesťanských denominací a s bratry a sestrami, kteří patří k jiným náboženstvím."

Ano, výborně, jenže jaká je realita? Uvnitř pravoslavného společenství se navzájem vraždí Rusové a Ukrajinci. Uvnitř katolického společenství v Americe někteří bezvýhradně podporují politiku Donalda Trumpa, a jiní, včetně papeže, odsuzují jeho nelidské zacházení s imigranty. Na našem českém písečku se už dva roky nemůžou domluvit dvě party křesťanů, jak vést teologickou fakultu. A když se někdo zastane gayů nebo rozvedených, tak ho jiní prohlásí za heretika a odpadlíka. Ano, potřebujeme stavět mosty! Ale dokud budeme žít v tom dualistickém světě: my jsme dobří, vy jste zlí, tak toho moc nepostavíme.

V ekumenických vztazích to vypadá slibně – setkáváme se s lidmi z jiných církví v pastoraci, v modlitbě, v sociální práci. O to víc ale bolí překážky, které se nějak nedaří přemostit. Nejvíc asi kolem večeře Páně: proč bych nemohl já jako katolík, přijímat na evangelické bohoslužbě, a naopak? Když spolu tvoříme jedno společenství, když se máme rádi, dokonce když jsme třeba manželé? Já vím, ty teologické důvody, dogma o transsubstanciaci a tak dál, ty se stále opakují. Ale čím dál míň lidí jim rozumí. A říct jen tak jednoduše, že pro nás katolíky je Kristus v chlebě a vínu reálně přítomen, ale pro evangelíky je to jen jakási připomínka, to není úplně fér. Zkuste o tom s nimi diskutovat…

Setkal jsem se i s tím, že se sejdou lidé někde doma nebo ve společenství, bez kněze, můžou být i z různých církví, a slaví spolu večeři Páně. Neberou to na lehkou váhu, není to žádné povrchní divadlo. A už vůbec to není rutina, s jakou často přistupujeme ke mši svaté my kněží. Naopak, oni si to důkladně připraví, pak se sejdou, čtou si Boží slovo, modlí se, recitují slova proměnění, přijímají chléb a víno. Jistě, pro katolíka, když tam není kněz, tak není ani Tělo Kristovo, jen obyčejný kus chleba. Ale že by tam Kristus vůbec nebyl? Když on sám říká: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich?" Opravdu se Kristus nechá svazovat našimi teologickými a právními konstrukcemi? Možná si na to vzpomeneme, až zase přijde nějaká pandemie a budeme zavření doma. Nebo až nebude široko daleko kněz, který by nám tu mši svatou odsloužil.

Třetí most, o kterém mluvil papež v Istanbulu, se týká "setkání s lidmi jiných náboženství". Tady došlo k velkému posunu na druhém vatikánském koncilu. Až do té doby byla církev přesvědčena, že spása je možná jedině skrze víru v Ježíše Krista, a že tedy zastáncům jiných náboženství, stejně jako nevěřícím, hrozí věčné zavržení. Konstituce Lumen gentium ale říká něco jiného: "Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, ale s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí." A v deklaraci Nostra aetate se píše, že "Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi."

Ano, mnoho hledajících se dnes dostává k duchovnímu životu přes New Age, různé ezoterické praktiky, buddhismus, jógu… Mám jim to zakazovat, mám jim tvrdit, že to všechno je čiré zlo? Ne, já jsem rád, že se na tu cestu vydali, že už jim nestačí konzumní materialismus. Podporuju je ve všem, co je "v těch jejich náboženstvích pravdivé a svaté", jak říká koncil, a snažím se je varovat, když tam vidím něco zlého. Ale taky jim vyprávím o své cestě, o své víře. A pak musím s pokorou přijmout, když mě zase oni upozorní na zlo, které dělá moje církev nebo někteří lidé v ní.

Tak nějak, ve vzájemné úctě, by měl probíhat mezináboženský dialog. Ale co se ve skutečnosti děje? V Gaze proti sobě válčí Židé a Arabové. V Indii roste násilí hinduistů proti muslimům. My jsme přijali statisíce Ukrajinců, které bereme jako křesťany, ale nechceme přijímat muslimy. Jistým způsobem to chápu: jenom v Nigérii bylo už letos zabito víc než 7 tisíc křesťanů ve jménu islámu…

Ano, muslimové jsou dnes víc agresivní než křesťané. Ale v minulosti to bylo často naopak, takže s nějakou morální nadřazeností bych byl opatrný. Přitom ten respekt k jiným náboženstvím může nést plné plody až tehdy, když bude sdílen navzájem, ze všech stran. Naštěstí i mezi muslimy přibývá těch, kdo se o to snaží. Třeba vrchní imám univerzity Al-Azhar, se kterým podepsal papež František ten známý Dokument o lidském bratrství. Nebo Abualwafa Mohammed, imám a muslimský teolog v Rakousku, který vydal knižní rozhovor s katolickým biskupem. Říká, že "se stále setkává s dualistickým obrazem světa: my jsme dobří, vy jste zlí. Ale záleží na nás, abychom udělali rozhodující kroky k jeho překonání, a tak uzdravili naše rány."

Ano, uzdravovat rány, stavět mosty. Možná jsme bezradní, když se o to snažíme a nevidíme odezvu z druhé strany. Ale někdo začít musí. Vyzval nás k tomu Ježíš, když řekl: "Blahoslavení tvůrci pokoje." Právě tento citát si vybral Lev XIV. jako heslo své cesty do Libanonu, kde se snaží lidé různých náboženství žít spolu v pokoji.