Já bych měl být pokřtěn od tebe
Jako kněz naslouchám mnoha lidem ve svátosti smíření. Rozumím jim, jsem jedním z nich; mnoho těch hříchů dělám i já. Jako vězeňský kaplan jsem slyšel i vyznání lidí, kteří spáchali těžké zločiny. Tam už nebylo snadné se s nimi ztotožnit. Jejich činy mě odpuzovaly: krást a podvádět ve velkém, surově zraňovat druhé, vzít někomu život…, tak hluboko bych nechtěl klesnout. Ale když mně ti lidé vyprávěli o svém životě, tragicky deformovaném už od dětství, byl jsem schopen pochopit, co je vedlo k takovým koncům. Pokud jsem je chtěl motivovat k novému začátku, musel jsem se postavit vedle nich: vnímat jejich zlobu a nenávist, ale taky křehkost, rozpolcenost, výčitky svědomí. A pak vyjít spolu s nimi. Bez tohoto pochopení bych pro ně nemohl udělat nic.
Tato zkušenost mně pomáhá v pohledu na Ježíše. On nepotřeboval Janův křest. Byl Božím Synem, byl bez hříchu. Přesto se postavil do řady s ostatními hříšníky. Podobně jako já jsem se postavil na stranu zločinců, abych jim pomohl k novému začátku, postavil se i Ježíš na stranu nás hříšníků, aby nám pomohl k novému začátku. Ta skutečnost, kterou církev později formulovala do vyznání, že Boží syn "vzal na sebe hříchy celého množství lidí" (Žid 9,28), začíná tady, u Jordánu. Ježíš se postavil do řady s námi hříšníky, aby dal najevo, že je jedním z nás. Že nám rozumí, že vnímá i naši slabost, i naši hříšnost.

Z dalších evangelií víme, že k Janovi přicházela pestrá směsice lidí: nejen bezejmenné zástupy, ale také celníci, vojáci, a dokonce i tehdejší společenská a náboženská elita – kněží a levité, farizeové a saduceové. Kdo by asi přicházel k Janovi dnes? Běžní lidé se svými životními trampotami; křesťané, kteří ztrácejí své jistoty a hledají nové zakotvení; kněží, kteří jsou frustrováni prázdnými kostely; rodiče, kteří nechápou, proč se jejich děti odvrací od církve; muži a ženy, kteří trpí výčitkami svědomí poté, co jim ztroskotalo manželství; ti, kdo v Boha nevěří, ale přitom touží po duchovních hodnotách; lidé, kteří ztrácejí v církvi svůj domov, protože mají pocit, že je odmítá, zraňuje, odsuzuje; občané, kteří mají strach z války a ze špatného politického vývoje; voliči pravice, levice i populistů; oběti i pachatelé trestných činů; církevní konzervativci i liberálové; a mnoho, mnoho dalších.
Mezi nimi nenápadný mladý muž. Jeden z nich. Nikdo ho nezná, nikdo neřeší, ke které církevní či politické straně se hlásí. Ale on zná všechny. On se hlásí ke všem. On na sebe bere názory, zkušenosti i hříchy všech. Jakkoli jsou odlišné, protichůdné, nesmiřitelné. On jim všem rozumí, on je všechny přijímá, on je všechny v sobě smiřuje. Na znamení toho i on musí být pokřtěn.
Pak se otevře nebe a sestoupí na něj Duch Boží jako holubice. A ozve se hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." Ano, Ježíš je Boží Syn. Jen proto může rozumět všem, přijímat všechny, brát na sebe hříchy všech. Žádný člověk nemá tak široké srdce. Jedině ten, kdo je zároveň Boží Syn. Proto k němu může přicházet každý, z kteréhokoliv konce světa, z jakékoliv společenské třídy, z jakékoli názorové bubliny, z jakékoli vládní kanceláře nebo vězeňské cely.
Přijetí je první krok vzájemného vztahu. Koho Ježíš přijal, toho pak doprovází a proměňuje. Když jsem ve věznici přijal člověka, který spáchal zločin, mohl jsem ho doprovázet a napomáhat k jeho proměně. Když Ježíš přijme člověka, který je ovládán zlobou a nenávistí, proměňuje ho k lásce a pochopení. Když přijme náboženského fundamentalistu, proměňuje ho v člověka otevřeného a respektujícího. Když přijme toho, kdo hledá Boha, ukáže mu cestu, která k němu směřuje.
V dnešní rozdělené církvi nevidím jinou cestu k opětovnému smíření a vzájemnému pochopení než cestu s Ježíšem. V něm se můžeme všichni setkat. Papež František říká, že "Bůh přijímá každého a vždy. Nezapomeňme na to: každého, každého, každého a vždy, a všem až do poslední chvíle nabízí nové možnosti života." (úvodní projev na Synodě 2024)