Jak dál se synodou?

01.09.2022

První fáze synody ukázala velký potenciál naší církve. Nestačí však jen mluvit, je třeba taky jednat.

Chtěl bych se ještě jednou zastavit u našeho synodního procesu a pokusit se o jakési shrnutí toho, co jsme zatím prožili. Bylo zajímavé sledovat tu dynamiku: když biskupové loni v říjnu synodu slavnostně zahájili a vydali k ní příslušné směrnice, mnozí kněží zpočátku nechápali její smysl a teprve postupně se s ní vnitřně ztotožňovali; některým se to nepodařilo dodnes. Věřící laici zase čekali motivaci a vedení od svých kněží, a jen pomalu jim docházelo, že jde o věc celého Božího lidu, v níž může každý jedinec i každé společenství vyvíjet vlastní aktivitu.

Nicméně teď už jsou zveřejněny syntézy ze všech diecézí a národní koordinační tým pracuje na syntéze celostátní, kterou v létě biskupové odešlou do Říma. První fázi tedy máme za sebou a musím říct, že můj dojem z ní je až překvapivě pozitivní. Podařily se totiž dvě věci, ve které ještě před půl rokem málokdo doufal: lidé vyjadřovali velmi svobodně své názory, které byly často kritické vůči současné církevní realitě; a ti, kdo zpracovávali diecézní syntézy, nebyli nikým omezováni či cenzurováni, takže se jim podařilo ty názory docela věrně reprodukovat.

Takže už taky víme, že se do synodálního procesu se zapojilo asi 20 tisíc lidí z jednoho tisíce farností, že vytvořili dva tisíce diskusních skupin a odevzdali celkem tři tisíce zápisů. Tolik věřících, kterým církev není lhostejná, kteří o ní kriticky a odpovědně přemýšlejí a chtějí přispět k její obnově, to je velký potenciál. Byla by škoda, kdyby nečinností těch, kdo nesou odpovědnost, byl opět zmařen, podobně jako se to stalo po národním církevním sněmu před dvaceti lety. Tři tisíce zápisů zároveň tvoří úctyhodný výzkumný materiál. Ten by si zasloužil odbornou analýzu, která by mohla být velkou pomocí při hledání další cesty naší církve.

Při srovnávání obsahu syntéz z jednotlivých diecézí mě překvapila jejich nápadná podobnost. Dá se říct, že závěry, ke kterým se synodální skupiny dopracovaly, jsou na celém území naší republiky v zásadě stejné. Oproti očekávání nenajdeme ani velký rozdíl mezi názory křesťanů v Čechách a na Moravě.

Především jsme zjistili, že nejsme jen pasivní stádo, ale tvoříme živou církev. Členové mnoha synodálních skupinek s překvapením konstatovali, že dosud nebyli zvyklí mluvit spolu takto otevřeně. Těšilo je, že mohli vyjádřit nejen radost ze své víry a ze své přináležitosti k církvi, ale i bolest, kterou církev působí jim samým nebo jiným lidem. Uvědomili si, že odpovědnost za selhání církve často nesou její konkrétní představitelé nebo špatně nastavené struktury, ale zároveň že jde o selhání nás všech, neboť církev tvoříme všichni.

Taky jsme si uvědomili, že všichni máme stejné touhy: toužíme po hlubším životě s Bohem, po vytváření harmonického společenství a po předávání evangelia. Tyto tři touhy jsou vzájemně propojené: potřeba spirituality je obecným znamením současné doby, kdy se kvůli pandemii, válce a dalším okolnostem hroutí naše zažité jistoty; očekáváme, že církev nám ty prameny duchovnosti otevře, ale místo toho se často setkáváme spíš s moralismem nebo formalismem. Zároveň cítíme, že bez žitých vztahů vzájemné lásky, služby a důvěry zůstává církev jen institucí, a ne živým organismem - tělem Kristovým. Snažíme se takové vztahy vytvářet, ale často se nám to nedaří. A konečně toužíme sdílet svou víru s těmi, kdo ji nemají, ale zjišťujeme, že většina z nich nerozumí našemu jazyku a nechápe naše argumenty. Tak žijeme v napětí mezi těmi touhami a malou schopností je naplňovat.

Třetí věc, kterou jsme o sobě zjistili, je možná klíčem k oběma předchozím: hlavní překážkou v realizaci těch krásných cílů je špatná komunikace v církvi, zejména mezi laiky a příslušníky kléru. Často jde o příliš autoritativní rozhodování ze strany kněží a biskupů, ale taky o pasivitu ze strany laiků. Potvrzuje se tak teze papeže Františka, že největším problémem dnešní církve je klerikalismus.

Teď se ovšem musíme ptát, co s tím vším uděláme. V zápisech najdeme návrhy ke změnám na třech úrovních: farní, diecézní a globální.

Většinu těch problémů lze začít řešit takříkajíc doma a hned: vést dialog v rámci farnosti o kontroverzních věcech, snažit se o lepší komunikaci mezi věřícími a jejich farářem, zlepšit práci ekonomických a pastoračních rad, zprůhlednit finanční hospodaření farnosti, zapojit více laiků, včetně žen, do liturgických a pastoračních služeb atd. To si věřící aspoň v některých farnostech spolu se svým farářem uvědomili a už teď na tom pracují.

Další problémy se týkají diecéze. Nejčastěji je zmiňována neprůhlednost finančního hospodaření, absence pastoračních a evangelizačních projektů, nepřítomnost laiků v poradních grémiích, nezájem biskupa a jeho úřadu řešit problémy, se kterými za ním věřící přicházejí. Také tyto věci lze řešit hned; předpokladem ovšem je právě ten zájem ze strany biskupství, ale taky aktivní spoluodpovědnost věřících. Pokud by tedy nějaký biskup chtěl strčit závěry synodního procesu do šuplíku a dál se jimi nezabývat, měli by věřící sami hledat způsob, jak v tom procesu pokračovat. Spojit se třeba napříč farnostmi, snažit se komunikovat s biskupstvím, přinášet konkrétní návrhy, vytvářet rozumný tlak na to, aby se věci opravdu řešily. To je teprve skutečná synodalita: nejen spolu mluvit, ale taky společně jednat. K tomu bych připomněl článek 212 z kodexu kanonického práva, kde se říká, že "Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící."

Některé návrhy ze synodálních diskusí je třeba řešit na úrovni celocírkevní. Nejčastěji se mluví o formaci a způsobu života kněží, včetně návrhu na zrušení povinnosti celibátu; pak o postavení ženy v církvi, o jejím začlenění do rozhodovacích pozic, včetně diskuse o přístupu ke svěcení; dalším tématem je neprůhledný proces jmenování biskupů, bez možnosti věřících se k němu vyjádřit; a snad nejpalčivější problém: vstřícnější pastorační přístup k těm, kdo žijí v církevně neregulérních vztazích, včetně možnosti přijímat svátosti.

Synodální proces vynesl na světlo problémy, které trápí církev už desítky let. Tím, že se o nich začalo mluvit, se zároveň otvírá cesta k jejich řešení. Jak bylo zdůrazněno na začátku, jde především o duchovní proces: hledat mezi různými - často protichůdnými - návrhy ten, ke kterému nás vede Duch svatý. Na nás teď záleží, do jaké míry tuto příležitost využijeme.