Jak dnes svědčit o světle?

05.12.2020

Lidé hledají Mesiáše, který vyřeší jejich problémy, zbaví je všech strachů. Kolik mocichtivých politiků se do této role pasuje! A s jakým nadšením je davy oslavují! I Jan Křtitel se mohl prohlásit za Mesiáše, když se vezl na vlně popularity. On však měl dost pokory k tomu, aby vyznal: "Já nejsem Mesiáš!" A ukázal na Ježíše: Mesiášem nemůže být žádný člověk, ale jen Boží Syn.

Touha po Mesiáši zesiluje vždy, když se společnost ocitá v ohrožení. Lidé vnímají hrozící nebezpečí a neumí si s ním sami poradit. Teprve když jim někdo slíbí, že je z toho dostane, mohou si v klidu vydechnout. V té chvíli si neuvědomují, že onen "zachránce" toho ví o problému stejně málo jako oni sami, a že jeho cílem není nic jiného, než získat nad nimi moc.

V posledních letech vzrůstá v našem světě pocit ohrožení: vedle strachu z migrantů sílí strach ze změny klimatu, nedávno přibyl strach z koronaviru a k tomu všemu se přidává strach z ekonomického propadu a ze snížení životního standardu. Jak řešit tolik strachů najednou? Snadno: zvolit si politiky, kteří nám slíbí, že nepřijmou ani jediného migranta, že klima se nezmění, že zvládnout koronavirus je hračka a že naše příjmy se okamžitě zvýší.

Jan Křtitel nebyl politik, netoužil po moci. Nevěděl, jak vytáhnout lidi z jejich bídy, nesliboval jim zázraky. Věděl však, že aby se člověk zbavil svého strachu, musí začít sám u sebe - proto vyzýval k pokání. A věděl, že Mesiáš není ten, kdo vládne, ale ten, kdo se obětuje - proto ukázal na Ježíše. "On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle."

Pokud i my dnes máme "svědčit o tom světle", najdeme u Jana jednoduchý návod: na prvním místě začít sám u sebe. Nečekat záchranu od jiných, ale hledat, co ve svém životě a v rámci svých možností mohu dělat jinak, lépe. Přesně tak se lidé ptali Jana: "Co máme dělat?" A on jim odpovídal: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak." Velmi konkrétně odpovídal i celníkům, vojákům a dalším, kteří se ho ptali. (Srov. L 3, 10-14) I dnes můžeme mnoho udělat sami a nemusíme čekat na žádného "Mesiáše": místo strachu z migrantů můžeme poznávat cizince, kteří již u nás žijí, a učit se vnímat jiné zkušenosti a pohledy na svět; místo strachu ze změny klimatu či jejího popírání můžeme změnit svoje návyky ve stravování, cestování, nakládání s odpadky, a tak žít ve větším souladu s přírodou; místo strachu z pandemie můžeme uváženě chránit sebe i druhé před přenosem viru; místo strachu z chudoby se můžeme vzepřít reklamním nabídkám a kupovat jen to, co skutečně potřebujeme.

Pokud jsme takto zareagovali na Janovu výzvu k pokání, můžeme ho následovat i ve druhém kroku: ukázat na Ježíše. To znamená především pochopit, že Mesiáš není ten, kdo přetváří pozemské struktury, ale ten, kdo přetváří lidská srdce. Potom konkrétně uvěřit, že on může změnit i naše srdce, i náš život; že ty změny, ke kterým nás vybídl Jan a o které chceme usilovat, budeme schopni v jeho síle uskutečnit. A nakonec o tom všem vydat svědectví před lidmi, kteří v Boha ani v Krista jako Mesiáše nevěří. To může vypadat jako největší problém, ale nebojme se: nemusíme kázat na ulicích, ani vysvětlovat složitá a životu vzdálená dogmata. Stačí jen nestydět se za to, co děláme, a nebát se vysvětlit, proč to děláme.

Jednat podle výzev Jana Křtitele znamená totiž vytvářet alternativní kulturu: stavět na jiných hodnotách, než na jakých staví většina lidí kolem nás. Tato kultura "má nabízet jiný pohled, myšlení, výchovný program, životní styl a spiritualitu, které budou klást odpor postupujícímu technokratickému paradigmatu" (papež František, Laudato sii, 111). To bude některé dráždit a jiné inspirovat k následování. S těmi druhými se pak můžeme společně pustit do díla nebo vydat na cestu. A při práci či cestování se dá mluvit o mnoha věcech. Třeba i o tom, že mezi námi stojí ten, koho neznáme; ten, jemuž nejsme hodni rozvázat řemínek u opánků; ten, který je slovem života; ten, který je světlem světa. (Srov. J 1)