Jak opravit demokracii?

Když bude pro většinu lidí normální krást a lhát, tak budou volit do nejvyšších funkcí lidi, kteří kradou a lžou.

V pondělí na státní svátek u nás v Brně celý den pršelo. Vůbec se mně nechtělo ven, ale nakonec jsem se přemohl a vyrazil jsem na náměstí Svobody. Přesně v 17.11 se tam zpívala Modlitba pro Martu, česká i slovenská hymna, zazněly projevy historika Jiřího Hanuše, jáhna a kadeřníka Jana Špilara, rektorů tří brněnských univerzit. Poselství všech bylo stejné: demokracie není samozřejmá, chceme a musíme ji aktivně bránit. Jak v roce 1989, tak i v roce 2025.

Musím říct, že jsem potřeboval ten prožitek, ty emoce. Tu jistotu, že lidé, kterým jde o lásku a o pravdu, nevolili ty, kdo nám teď budou vládnout... A že nám to není jedno! Tak na to chci navázat a přemýšlet spolu s vámi o demokracii – jak jsme ji viděli před 36 lety a jak ji vidíme dnes.

Když jsem začínal jako kaplan ve věznici, musel jsem absolvovat náročný psychologický test. Je to dobře, protože v tak těžkém prostředí může pracovat jen člověk, který je psychicky zdravý a odolný. Zároveň si ale říkám, jak je to divné, že pro práci ve vězení musí člověk prokázat psychickou způsobilost, ale pro to, aby řídil vládu, tvořil zákony nebo stál v čele státu, nemusí prokázat nic. Podobné je to s bezúhonností: když chcete pracovat jako lékaři, učitelé nebo soudci, tak musíte předložit čistý výpis z trestního rejstříku. Ale poslancem, ministrem nebo prezidentem se může stát i ten, kdo byl v minulosti ve vězení, a dokonce i člověk, který je ve chvíli voleb trestně stíhaný nebo už odsouzený.

Když vidíme, kdo všechno se dostává do nejvyšších funkcí, tak přemýšlíme, jak zlepšit to fungování demokracie. Třeba by opravdu pomohlo, kdyby každý, kdo chce kandidovat ve volbách, musel projít nějakým psychologickým testem. Taky by to přineslo spoustu problémů, ale pořád by to bylo lepší a jednodušší řešení, než nějak omezovat aktivní volební právo. Jenže toho se asi těžko dočkáme, tak musíme hledat cesty, jak vydržet v současném systému demokracie a pokusit se aspoň trochu ho kultivovat.

Před těmi šestatřiceti lety jsem si myslel, že když budeme mít demokracii, tak si samozřejmě zvolíme lepší politiky, než byli ti, kdo nám vládli za komunismu. Dnes už si to nemyslím. Takový Adrej Babiš nebo Robert Fico by to možná dotáhli na premiéry, i kdyby komunistický režim pokračoval. Lidé, kteří touží po moci, se přizpůsobí každému systému. Skutečnou demokracii tedy musíme vytvářet zdola. Můj táta, který věnoval poslední část života studiu a propagaci sociální nauky církve, to popsal takto:

"Demokracie uznává nový princip legitimování veřejné moci, a to souhlasem ovládaných, který lze zajistit svobodnými volbami. Svoboda ovládaných však závisí na jejich lidské, mravní a kulturní úrovni. Demokracie sama ze sebe nemůže tyto hodnoty dát, musí je však předpokládat, nemá-li se dříve či později zvrhnout v nějakou formu diktatury. Demokracie je především duchovním postojem, mravním založením, snášenlivostí pramenící z hluboké úcty ke druhým."

Tím se dostáváme k jádru věci. Je zajímavé a vlastně příznačné, že krize demokracie, aspoň tady, v naší západní civilizaci, je časově totožná s krizí křesťanství, s odklonem většiny lidí od víry v Boha a postupně taky od těch etických hodnot, které z ní vyplývají. Jednoduše řečeno: když bude pro většinu lidí normální krást a lhát, tak budou volit do nejvyšších funkcí lidi, kteří kradou a lžou. Tím se ale pod námi rozpadá jakási základová deska, na které byla naše demokracie vystavěna.

Tento problém popsal už před padesáti lety (1976) německý právník a filozof Ernst Wolfgang Böckenförde, proto se tomu někdy říká Böckenfördovo dilema: "Svobodný sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže zajistit. Této troufalosti se odvážil jen kvůli svobodě. Na jedné straně může stát existovat jako svobodný jen tehdy, když svoboda, kterou svým občanům zaručuje, vychází zevnitř, z morální podstaty jednotlivce i společnosti. Ale na druhé straně, nechce-li se vzdát své svobodomyslnosti, nemůže tyto hodnoty zaručit sám ze sebe, tedy pomocí právních norem a autoritativních příkazů."

Ano, demokracie není možná bez osobní zralosti a odpovědnosti každého jedince. A zároveň bez společně sdílených hodnot. Co to pro nás znamená? Vidím tři cesty, jak můžeme demokracii podpořit:

První je naše vlastní aktivní zapojení – angažovat se ve veřejném životě na základě křesťanských hodnot, tedy svým působením zpevňovat tu základovou desku. Jihomoravský hejtman Jan Grolich říká, že "Demokracie určitě potřebuje náboženství. Církev chápu jako společenství lidí se stejnými hodnotami. A pokud se má někde budovat demokracie, je třeba mít společné základy. Byl jsem překvapen, kolik lidí ve vrcholné politice, ale i třeba na obecní úrovni, má nějaký křesťanský background. Mají v sobě zakódováno, že když mají vhodný talent, měli by ho své obci nabídnout. Podobně se můžeme podívat na vedoucí dobrovolných hasičů, skautů, sportovních klubů, velmi často jsou to věřící lidé. Tito lidé budují demokratické prostředí." Ano, já taky znám mnoho takových křesťanů, a jsem jim vděčný za to, co dělají. Třeba za vznikem a činností Milionu chvilek pro demokracii taky stojí parta věřících křesťanů. Často jde o absolventy církevních škol. Jsem hrdý na to, že jsem mohl na Jaboku taky trochu přispět k jejich orientaci.

A to je další cesta k posílení demokracie: výchova, vzdělání, kulturní a mediální práce… Musíme ovšem počítat s tím, že různé křesťanské skupiny prosazují odlišné, někdy až protichůdné politické postoje. Právě proto je nutné vzdělání, abychom dovedli odlišit pravdu od lži, dobro od zla. V knížce Ježíš a mocnosti na to reagují dva anglikánští teologové – varují před "zlem křesťanského nacionalismu, který zpochybňuje práva lidí jiných vyznání nebo bez vyznání. Vede spíše k povrchnímu křesťanství než k upřímné víře a hlubokému učednictví. Političtí představitelé v jeho rámci předstírají, že jsou věřící, jenom aby tím získali přízeň svých voličů. Křesťanství se používá k ospravedlnění nekřesťanských politických kroků, ať už jde o války, přistěhovalectví, příjmovou nerovnost a mnohé další problémy." (187) Možná vám taky hned naskakují asociace jako jezulátko v kapse, Putin s patriarchou Kirillem, násilné deportace migrantů, proti nimž se ohradili američtí biskupové…

Tím se dostávám k třetí cestě, jak posílit demokracii: přetvářet naši církev zevnitř tak, aby ona sama v praxi žila ty hodnoty, které teoreticky hlásá. Aby podporovala dialog a spoluodpovědnost všech, a zároveň aby byla pevná v těch zásadách, které vychází z evangelia: v úctě k životu a k lidské důstojnosti, v solidaritě s chudými a sociálně vyloučenými, včetně třeba migrantů, lidí bez domova nebo propuštěných vězňů. Pak se může církev stát jakýmsi zrcadlem, vzorem pro celou společnost. Právě o to se pokouší poslední dva papežové, František a Lev: být protiváhou těch autoritářských politiků, kteří zaplavují svět, ukázat, že to jde i jinak. Že politika nemusí stát jen na lžích a touze po moci, ale na pravdě a lásce.