Jak přežít současné krize

I když nezměníme celý systém, můžeme pomáhat těm, kdo jsou nejvíc poškozeni. I když nezajistíme spravedlnost pro všechny, můžeme projevit solidaritu těm, na které nespravedlnost nejvíc doléhá. I když nenasytíme všechny hladové, můžeme rozdávat chléb pro duši.

V září roku 2020 se papež František zamýšlel nad tím, jaké změny asi způsobí globální pandemie, která tehdy sužovala celé lidstvo. Mimo jiné řekl, že "křesťanská odpověď na pandemii a následnou socioekonomickou krizi je založena na lásce. Virus, který nezná bariéry, hranice nebo kulturní či politické rozdíly, musí čelit lásce bez bariér, hranic a rozdílů."

To je krásný program, ale realita mu moc neodpovídá. Papež taky hned dodal: "Možná se dostaneme z koronavirové krize, ale rozhodně ne z lidské a společenské krize, kterou virus vynesl na světlo a zdůraznil." A to ještě nemohl tušit, že stojíme na prahu událostí, které tu krizi ještě prohloubí: válka na Ukrajině, devastující politika amerického prezidenta. Zatím nejsme schopni dohlédnout, k jakým důsledkům to všechno může vést. Ale že je to v protikladu s touhou po "lásce bez bariér, hranic a rozdílů", to je celkem jasné.

Začal ovšem ještě jiný proces: synoda o synodalitě. Ani u ní zatím nevíme, k jakým důsledkům povede. Víme však, že je projevem právě té touhy po "lásce bez bariér, hranic a rozdílů". Ano, oproti projevům brutální síly ze strany světových velmocí jde o proces velmi slabý, nenápadný, dokonce většině lidí zcela neznámý. Ale my, kdo věříme v Boží slovo o malém semínku, které přinese bohaté ovoce, v něm můžeme vidět záblesk naděje.

Takže: Poučili jsme se z těch papežových výzev z doby pandemie? Jsme v nějakém ohledu bratrštější nebo ohleduplnější? Jako lidstvo čítající 8 miliard osob, asi ne, protože směřování toho obrovského celku závisí hlavně na jednotlivcích, kteří drží politickou a ekonomickou moc. A mezi nimi narůstá počet těch, kterým nejde o společné dobro, ale o rozšiřování vlastního bohatství a moci.

Na druhé straně každá akce vyvolává reakci. Mnoho jednotlivců, skupin i institucí se snaží vytvářet ten svět "bez bariér, hranic a rozdílů". Humanitární organizace pracují v nejrizikovějších oblastech. Nadnárodní instituce jako OSN nebo Evropská unie se snaží zmírňovat následky nezodpovědných rozhodnutí imperiálních vůdců. Papežové hlasitě varují před nebezpečnou eskalací. V posledních letech vidím opravdu velkou snahu "uzdravit svět, pracovat pro společné dobro". Setkávám se s různými lidmi a skupinami a všude vnímám podobný proces: na jedné straně zklamání z vývoje na celém světě; na druhé straně úsilí o nápravu zdola.

Takže i když nezměníme celý sytém, můžeme pomáhat těm, kdo jsou nejvíc poškozeni, zraněni. I když nezajistíme spravedlnost pro všechny, můžeme projevit solidaritu těm, na které nespravedlnost nejvíc doléhá. I když nenasytíme všechny hladové, můžeme rozdávat chléb pro duši – naslouchání, pochopení, vstřícnost, modlitbu. I když nezměníme politický systém, můžeme výchovou, vzděláváním a mediální prací motivovat lidi k tomu, aby volili moudré a odpovědné osobnosti. I když víme, že Bůh respektuje lidskou svobodu, můžeme ho v modlitbě prosit, aby jeho láska, pravda a pokoj vstoupily do srdce každého člověka.

A v tomto úsilí nás myslím může podpořit i synodální proces. Chceme vytvořit vstřicnou, otevřenou, dialogickou církev. Zatím to moc neumíme. Ale pokud bude synodní smýšlení i praxe růst a zapoštět pevné kořeny, pak to může mít ozdravný vliv nejen na církev, ale na celou společnost. Závěrečný dokument synody říká, že "synodální jednání umožňuje křesťanům být kritickým a prorockým hlasem vůči převládajícímu myšlení a nabízí tak jedinečný příspěvek k hledání odpovědí na mnohé výzvy, kterým čelí současná společnost."

A papež Lev dodává, že "dnes existuje všeobecná potřeba spravedlnosti, poptávka po otcovství a mateřství, hluboká touha po spiritualitě, zejména ze strany mladých a marginalizovaných, kteří často nenacházejí účinné způsoby, jak se vyjádřit." Ano, jsem rád, že se náš nový papež hodně zaměřuje na problémy současného světa, víc než na vnitřní problémy církve. Přesně v duchu výzvy svého předchůdce, že máme vyjít z kostelů ven, k lidem. Neřešit pořád jenom to, že je málo kněží, že se manželé rozvádí, nebo že věřící nechodí ke zpovědi. Ale vnímat potřeby a touhy lidí kolem nás a reagovat na ně.

Připomíná mně to známé věty papeže Františka: "Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří a sester žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: Vy jim dejte jíst!"

Tohle jsem si hodně uvědomoval při své práci ve vězení. Tam si nemůžu hrát na nějakého soudce. Ani chtít, aby ti lidé dodržovali církevní pravidla. Oni jen potřebují, aby jim někdo pomohl najít v sobě ztracenou lidskou důstojnost, ať mají na svědomí cokoliv.

Nebo: Tuto sobotu bude ve Staré Zagoře v Bulharsku vysvěcen nový kostel se střediskem mládeže. Je to vyvrcholení více než třicetileté činnosti českých salesiánů, kteří se tam věnují té nejchudší mládeži. Jezdí tam od nás pracovat desítky dobrovolníků. Proč to dělají? Nemuseli tam jít, nemusela do toho naše provincie investovat tolik milionů, ale "Ježíš nám bez ustání opakoval: Vy jim dejte jíst!"

A do třetice: migrace a vztah k uprchlíkům. Většina lidí je odmítá. Křesťané by však měli neúnavně ukazovat, že i cizinec je člověk, který si zaslouží úctu, pozornost, vstřícnost. Minulý i současný papež v tom dávají jasný příklad, v obhajobě práv migrantů jsou ochotni se postavit i nejmocnějším vládcům planety. Na Jaboku teď zavádíme novou specializaci interkulturní práce – budeme studenty připravovat na práci s lidmi jiných národností a kultur. Minulý týden jsme k tomu uspořádali seminář; vystoupil tam třeba ředitel základní školy, kde třetinu žáků tvoří cizinci. Mluvil o tom, jak je náročné s nimi pracovat, ale když tomu věnují dostatek energie, času a peněz, tak se jim to daří.

No a to je odpověď na otázku, jak překonat ty současné krize: důvěřovat Bohu, že nás povede. Věřit, že i já jsem na té cestě Božím nástrojem. A udělat ten malý krok, který je v mých možnostech, protože právě velké množství těch malých kroků tvoří společnou cestu k záchraně.