Jak rozeznat skutečného svědka od falešného? (3. neděle adventní)

Jan nebyl světlem, ale svědčil o světle. Zůstával pokorně ve stínu svého Mistra. Někteří ale šíří spíš vlastní tmu než Boží světlo.

Názory na aktuální otázky si často tvoříme tak, že čteme nebo posloucháme názory těch, kterým důvěřujeme. Je to přirozené a bylo to tak vždycky: svět je příliš složitý, sami mu nemůžeme rozumět. Platí to ve vědě, v politice i v církvi. Pokud jde o duchovní a náboženské věci, nejsme všichni vystudovaní teologové, nemáme čas číst odborné biblické komentáře, nemáme zkušenost s pastorační prací nebo s duchovním doprovázením. Důvěřujeme tedy lidem, kteří tyto znalosti a zkušenosti mají.

Jsou to především oficiální představitelé církve – biskupové a kněží, kteří kážou při bohoslužbách, mluví do médií, vydávají dokumenty, píšou knihy. Tato činnost je jejich hlavním posláním, zároveň za nimi stojí autorita církve. Dnes ovšem můžeme díky internetu a sociálním sítím slyšet mnohem víc křesťanských osobností, a jejich názory jsou nám často bližší než to, co prezentují formální autority. Naše důvěra se proto přesunuje k autoritám neformálním, které nás zaujmou svým příběhem, svou odbornou kompetencí, osobní zkušeností, ale taky třeba svým způsobem života nebo stylem řeči.

Před dvěma tisíci lety v Judsku se stal takovou neformální autoritou Jan Křtitel. Lidé ho možná vyhledávali kvůli jeho extravagantnímu životnímu stylu: přebýval na poušti, "nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel." (Mk 1,6) Jistě je však zaujalo také jeho poselství. Přinášel jim naději, že už je blízko ten, kterého dlouho očekávají: Mesiáš – zachránce, o kterém věřili, že vysvobodí národ z římské okupace a jednotlivce z chudoby a poroby. Mají mu připravit cestu: vyznat se ze svých hříchů, činit pokání a žít podle Božího zákona.

Jan "přišel jako svědek, aby svědčil o světle". (J 1,7) Byl si plně vědom, že "on sám není tím světlem, jen měl svědčit o tom světle". Dokonce když by v něm to "světlo", toho "Mesiáše" už někteří rádi viděli, tak se vší rozhodností opakuje: "Ne, já nejsem Mesiáš!" A nakonec zvěstuje to podstatné, kvůli čemu přišel: "Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků." (J 1, 20-27) Kolik podobných charismatických vůdců, za nimiž se táhnou davy, by podlehlo pokušení moci a slávy! Jan Křtitel ale zůstává pokorně ve stínu svého Mistra: "On musí růst, já však se menšit." (J 3,30)

Každý kněz, politik, umělec nebo novinář zná pokušení moci, které vychází z popularity. Pochvala krásného kázání, potlesk nabitého sálu, stovky lajků na facebooku… to všechno zdravě posiluje jeho sebevědomí, ale zároveň nezdravě probouzí mesiášský komplex: já jsem ten nejlepší, nejchytřejší, já vám přináším záchranu, já to vím či umím nejlíp. Proto chci rozšiřovat svůj vliv: když mě dnes poslouchá sto lidí, zítra to musí být tisíc a pozítřku milion. Internet je plný návodů, jak zvýšit množství těch, kdo mě sledují.

Pro nás všechny, kdo máme potenciál šířit své názory a ovlivňovat mínění druhých, je Jan Křtitel výzvou k pokoře. Mám skutečně upřímnou a pokornou snahu šířit Boží království? Nebo tím zbožným úmyslem jen zakrývám svou touhu být oblíbený, moci ovlivňovat druhé a manipulovat jimi? V církvi se stále hlasitěji mluví nejen o sexuálním, ale taky mocenském a duchovním zneužívání. Zkušenosti mnoha lidí, kteří důvěřovali autoritám, jsou bolestné.

A pro nás všechny, kdo hledáme neformální autority, kdo hledáme lidi, kterým můžeme důvěřovat, je Jan Křtitel výzvou k odpovědnému rozlišování: abychom nevěřili lehkovážně těm, kdo si to nezaslouží – šiřitelům dezinformací a konspirací, těm, kdo se považují za neomylné "majitele pravdy", kdo z křesťanského poselství vytahují jen něco a ostatní popírají, kdo mluví sice líbivě, ale bez obsahu. Jasné a jednoduché kritérium k takovému rozlišování nabízí papež František: "Pravda se nestává věrohodnější proto, že člověk při jejím vyslovení pozvedne hlas, ale proto, že ji dosvědčuje svým životem."