Jak se z toho nezbláznit

Dnes začnu trochu pesimisticky. Odborníci říkají, že vzhledem k tomu, jak se teď vyvíjí globální politika a ekonomika, nám v horizontu několika desítek let hrozí tři různé možnosti vyhubení lidstva: atomová válka, klimatická krize nebo nadvláda umělé superinteligence. 

To není jen moje fantazie, není to žádné sci-fi, všechny ty možnosti jsou reálné: o atomové válce snad nemusím mluvit, zásoba okamžitě použitelných jaderných zbraní by mohla zabít celé lidstvo během několika hodin. Oteplení planety o víc než dva a půl stupně by mohlo vést ke kaskádovitému efektu klimatické apokalypsy: hlad, extrémní meteorologické události, válečné konflikty, nemoci. A před dalším vývojem umělé inteligence dnes hlasitě varují ti, kdo ji vytvořili: říkají, že v dějinách vždycky vítězí ten chytřejší. Když bude umělá inteligence chytřejší než ta lidská, bude v jejím zájmu zničit lidstvo.

Ano, vypadá to děsivě. Takovou moc jsme ještě nikdy neměli. Zároveň ale pořád ještě máme moc tomu všemu zabránit. Rozhodne o tom pár lidí: politické, ekonomické a duchovní autority s globálním dosahem. Jenže ani tyhle autority by nezmohly nic, kdyby za nimi nestály, nevěřily jim a nepodporovaly je miliony lidí, kteří sami žádnou autoritu nemají. A o to tady jde: komu věříme, za kým stojíme.

V posledních týdnech jsme si to mohli my Češi vyzkoušet a myslím, že jsme docela obstáli. Když předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura odmítl pomáhat Ukrajině, poslali jsme tam během jediného týdne víc než 170 milionů korun, aby se lidé mohli v mrazivých dnech zahřát. Když Petr Macinka vulgárně vydíral prezidenta, podepsali jsme výzvu Stojíme za prezidentem a během pár dnů nás bylo víc než půl milionu. A v neděli se sešlo na demonstraci skoro sto tisíc lidí.

Tentokrát ani my věřící se nemusíme stydět: Česká biskupská konference s Ekumenickou radou církví vydaly společné prohlášení, k němuž se později připojila i Federace židovských obcí. Vyjadřují v něm vážné znepokojení "nad výroky Tomia Okamury namířenými proti ukrajinským uprchlíkům." Samostatné prohlášení vydala Církev bratrská, jasně se vyjadřují výrazné osobnosti jako Tomáš Halík, Tomáš Petráček, Pavel Hošek, Marek Vácha nebo biskup Václav Malý. A křesťanská televize Noe dokonce živě přenášela pražskou demonstraci.

Marek Vácha tam řekl zásadní slova: "Nejžhavější místa v pekle jsou rezervována pro ty, kdo v časech velkých morálních krizí zůstávají neutrální, píše Dante. Nyní se v době velké morální krize nacházíme. Arogance, nízkost a vulgarita morálních trpaslíků způsobila, že stojíme zde – a s pokorou, ale nahlas jim chci říct: stojíme zde, protože nechceme být jako vy a protože nejsme jako vy. Nás nereprezentujete a věřím, že mnozí z těch, kdo vás volili, již dnes nahlížejí svůj omyl. A k vám, kdo jste sem přišli, se obracím s prosbou, abyste v této morální krizi nezůstali neutrální. Zapojte se, kde můžete. Budoucnost může být nakonec mnohem krásnější, než se dnes zdá. Zapalujte světlo kolem sebe, jednejte."

Lidé ze Slovenska nás varují: "Neudělejte stejnou chybu, jakou jsme udělali my. I my jsme měli výbornou prezidentku. Dopustili jsme však, aby se do ní sprostě a nevybíravě naváželi lidé, kteří se chovali jako lůza. A my jsme se za ni v kritické chvíli nedokázali dost jasně postavit. Neudělejte stejnou chybu. Jediná cesta, jak se ubránit extrémistům, je postavit se jim už v zárodku. Dříve, než naberou sílu. Protože jakmile jednou začnou ničit demokratické instituce, jakmile získají kuráž a ztratí zábrany – potom už není cesta zpátky. Hulvátství, nízkost a aroganci je třeba zastavit včas. Dříve než rozloží veškerou morálku a kulturu jako toxická bažina. Takže prosím teď nemlčte. Vy v tuhle chvíli prostě nesmíte rezignovat."

Tím se dostáváme na mezinárodní scénu: ano, to, co se děje u nás, je součást velmi nebezpečného globálního proudu, jehož nejsilnějším a nejničivějším hlasem je v této chvíli – bohužel – Amerika. Samozřejmě i Rusko a Čína, ale tam nás to nepřekvapuje, tam má totalitní vláda dlouhou tradici. Spojené státy však byly vždycky vzorem demokracie. Jenže teď mají prezidenta, kterého čím dál víc odborníků charakterizuje jako fašistu.

Jonathan Rauch v časopisu The Antlantic píše, že "během uplynulého roku se to, co původně vypadalo jako snaha učinit z vlády svou soukromou hračku, zřetelně posunulo směrem k doktrinálnímu a operačnímu fašismu. Trumpova touha po lebensraumu, jeho nárokování neomezené moci, podpora globální krajní pravice, politizace soudního systému, uplatňování spektakulární brutality, okázalé porušování práv a vytvoření národní paramilitární policie – to všechno svědčí o něčem mnohem záměrnějším a zlověstnějším, než je běžná chamtivost nebo gangsterství."

Ani v Americe už církev nemlčí: tamější biskupové opakovaně odmítli násilné deportace migrantů. Papež Lev, Američan, ve svých projevech prosazuje úplně jiné hodnoty než Donald Trump: úctu k lidské důstojnosti, solidaritu s trpícími, respekt k mezinárodnímu právu. V projevu k diplomatům řekl, že "válka je opět v módě a šíří se válečné nadšení. Zásada stanovená po druhé světové válce, která zakazovala národům používat sílu k narušování hranic, byla zcela podkopána. Mír již není hledán jako dar a žádoucí dobro samo o sobě. Mír je naopak hledán prostřednictvím zbraní jako prostředek k prosazení vlastní nadvlády. To vážně ohrožuje právní stát, který je základem mírového soužití občanů."

Ano, nemá cenu si malovat věci na růžovo: žijeme skutečně v temném a nebezpečném čase, a nevíme, co nás ještě čeká. Takže klíčová otázka: Jak se k tomu postavit jako křesťané? Co dělat, aby nás to psychicky a duchovně úplně nesemlelo?

• Především chovat se odpovědně v rámci svých malých možností: nezavírat oči před tím, co se děje, přemýšlet o tom, nevěřit dezinformacím, jasně a veřejně se stavět na stranu dobra a pravdy. Chovat se ohleduplně k přírodě; odpovědně používat technologie, pomáhat těm, kdo trpí. Milovat bližního už přece samo dává životu smysl – a to můžeme v každé situaci, i v té bolestné, i v té válečné, jak vidíme v mnoha dojemných příbězích z Ukrajiny.
• Druhý návrh: hledat a využívat to pozitivní, co nám život nabízí. Radovat se z dětí a vnoučat, obdivovat přírodu, poslouchat hudbu, chodit na výstavy, číst romány a koukat na filmy, sportovat, a především žít v lásce – mít milující – milovanou osobu, rodinu, přátele, tvořit společenství, hledat soulad, harmonii, ne rozpory a konflikty, jak nás k tomu nutí politici a sociální sítě.
• A zatřetí: žít s Bohem. Bůh je dobrý, miluje nás, neopustí nás. Právě v těch těžkých chvílích může být víra velkou oporou. Navíc jako křesťané máme perspektivu otevřenou i za tento život, dokonce i za celý tento svět. I když přijde smrt, i kdyby přišla znovu totalita, i kdyby přišla válka – stále jsme v Božích rukou. A součástí té víry je modlitba: být s Bohem stále ve spojení, probírat s ním to, co prožívám, svěřovat mu lidi a události, které sám nemůžu ovlivnit.

Tak ať se nám to daří!