Jak žila podzemní církev za komunismu

16. srpna jsem se zúčastnil Panychidy za biskupa Felixe M. Davídka u jeho hrobu na hřbitově v Tuřanech. Neznal jsem ho osobně, ale znal jsem některé kněze, které vysvětil. Jedním z nich byl P. Vladimír Julián Veškrna, člen Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti (1925-2012). Ve svých vzpomínkách výstižně popisuje, jak tenkrát žila tajná část katolické církve.

DAVÍDEK

Otec Felix Maria Davídek začínal po válce jako kaplan v Horním Štěpánově a zároveň vyučoval na tamní základní škole. Pocházel z Chrlic. Již po vysvěcení pojal myšlenku založit v Brně s O. Razíkem a jinými spolupracovníky katolickou univerzitu.

V padesátém roce ho honila StB po boskovických kopcích, ale on jí unikal, až ho jednou dopadli někde na jižní Moravě při tanci v ženském slováckém kroji. Dostal čtrnáct let tvrdého kriminálu, která si poctivě odseděl, ale hlavně odstudoval, a během nichž si vytvořil svou vlastní dogmatiku na motácích, které se postupně dávaly dohromady a ukládaly ve vlastním "muzeu" v H. Štěpánově. Takto sepsal kompletní teologickou disciplínu. Když byl v roce 1964 propuštěn, hned se dal do díla. Podle jeho (vadnou výslovností pronášeného) výkladu, který mi byl většinou podávaný za volantem při jízdě a neustále podtrhovaný píchanci ukazovákem do zad (jmenoval mě později "vicarius episcopalis ad hoc"), v kriminále měl také dostat biskupské svěcení a mexické fakulty. Ty prý od papeže Pia XII. Autor biskupského svěcení mi nebyl jasný. Buď záměrně, nebo jsem dobře nechápal jeho zdlouhavě artikulované informace. Padala jména jako: Bengsch, Vyšinský, Vojtašák... Po revoluci jsme se teprve dověděli, jak to ve skutečnosti bylo:

Podle novinářsky zpracovaného a v Německu vydaného dokumentu Jeder war ein Papst, který byl sepsán z vyprávění otců Fr. Tiška, Ivana Vítka, částečně i mého na Bigy na Veveří, ale hlavně kompetentnějších osob z tajné církve nazývané "Koinótés", především ohnivého kněze P. Fr. Provazníka, a později podle dokumentárního díla dr. Hanuše Koinótés, v jeho svěcení na biskupa sehrál primární roli – otec Pio! Vypadá to velmi záhadně, skoro bájně.

Velmi stručně: P. Pio měl označit patrně tajnému knězi Ing. Janu Bláhovi, ale nevím, při jaké příležitosti nebo jakým způsobem, dokonce mám dojem, že ve snu, O. Davídka za vhodného a v současné době potřebného biskupa. Ing. Bláha se dal v Německu nebo Polsku vysvětit na biskupa a on pak posvětil na biskupa O. Davídka. Takže posloupnost se zachovala, byť touto záhadnou montáží. Bohužel, nevím přesně, ve kterém roce to bylo. V šedesátém sedmém ale už určitě. O. Davídek byl propuštěn z vězení asi v r. 1964.

Otec biskup Felix tedy pořádal nepravidelné semináře, pokaždé jinde, kterých se účastnilo kolem 30 osob. Tentokrát to bylo u jedné členky Koinótés v Juliánově. Jednu chvíli se mě O. Felix ujal a vysvětlil mi situaci, schválil má studia a po několika seminářích (říkal tomu "panelová teologie"), kterých jsem se poctivě zúčastňoval, mě poslal ještě asi s dvěma nebo třemi někam k Přerovu na třídenní exercicie, po kterých jsme hned na místě obdrželi nižší svěcení. Bylo to začátkem února 1968. Když jsme se vrátili, proběhly zkoušky. Každý osobně se musel s biskupem Davídkem sejít a odpovídat na zadané dotazy. Zkouška dopadla dobře, ačkoli já bych se ohodnotil na dostatečně, ale vzhledem k uvolnění v nastupujícím Pražském jaru bylo potřeba kněží, tak jsem přijal situaci, jaká se vytvořila. Studia se musí doplňovat.

Kněžské svěcení mi bylo uděleno 9. února 1968, dva týdny před mými třiačtyřicetinami.

Sem bych rád zařadil jednu mimořádnou pozornost od Panny Marie Vranovské. Po svěcení jsem byl nutkán poděkovat Panně Marii za tu obrovskou milost, ale pořád jsem nevěděl kdy a jak. V sobotu 17. února, devátý den po svěcení, jsem měl odpolední službu a v neděli pak mimořádné volno. Rozhodl jsem se, že je využiji k pouti na Vranov. V tu sobotu jsem byl tedy proti zvyku u minoritů na desáté (chodíval jsem pravidelně ke sv. Maří Magdaléně). A co se nestalo. Po mši svaté pan farář Škrdlík oznámil, že zítra bude po celý den vystavena na bočním oltáři původní soška Panny Marie Vranovské, stará 7 století. Dostala se do Brna tak, že byla pořizovaná její kopie, a tak si ji tu v neděli nechali vystavenou minorité a po každé mši svaté k ní byla "malá vranovská pouť". Tak jsem si ji tedy vykonal a nemusel jsem jít až na Vranov. Panna Maria přišla sama za mnou! Není to úžasné?

Semináře a všeobecné disciplíny na vyšší úrovni se konaly obvykle u Javorů, jednovečerní, nebo v Kobeřicích u Slavkova na faře víkendové soustředění, kdy nám pan farář Klusáček svěřil celou faru se všemi zásobami a vždycky se někam zdekoval. Přednášky byly někdy jen velmi přehledné, jindy na pozvání odborníků specifikované a týkaly se mikroprocesorové techniky, politologie, medicíny, církevních dějin, futurologie aj. Nesměli jsme na ně nikdy přicházet hromadně, jen po jednom nebo po dvou. Příchod byl v pátek odpoledne, do večera jsme museli být už pohromadě a kolem 20. hodiny se začínalo. Napřed večeře, pak koncelebrovaná mše svatá a po ní hned přednáška, která trvala s přestávkou obyčejně do 2 hodin ráno nebo i déle. V sobotu přicházel ještě zbytek ovesáků (OVES – Opus Vocationis Ecclesiae Silentii), dopoledne se dospávalo a vařilo, po obědě další přednáška, navečer odpočinek a pak jako včera znovu večeře, mše svatá a přednáška.

Stávalo se, že jsem měl po takové noční sobotní šichtě hned ráno službu u dopravy. Když jsem přišel v půltřetí domů a měl jsem jít na ranní službu třeba ve čtyři, to už jsem vůbec nešel spát a s obavami jsem ji nastupoval. Ale také s důvěrou a odevzdaností do vůle Boží, protože On veděl, o co jde. A tehdy jsem ji absolvoval vždycky bez nejmenší únavy. V neděli byla někdy ještě jedna dopolední přednáška, ale většinou jsme se už vytráceli. Každý jiným směrem. Bývalo nás kolem 25-30 osob. Zřídkakdy se zúčastnil i pan farář.

Byla normalizace, takže jsme museli být velmi opatrní. Když byl seminář u Javorů, někdy i jinde, otec Felix, starý "kriminálník", se vyznal a měl jemný čich na estébáky. Byli jsme nahuštěni v jedné místnosti, po hodině vydýchaný vzduch, muselo se vyvětrat. Napřed se zhaslo, pak opatrně otevřelo okno a O. Felix pátral čichem, sluchem i očima po okolí. Za chvíli se zasunul, položil prst na ústa a jen důrazně párkrát ukázal do směru, kde stál "ledňáček" s odposlouchávacím zařízením, které bezpečně zachycovalo chvění okenních tabulí jako mikrofon. Občas vystrčil hlavu z okna do tmy. Až zmizeli, dal znamení k uzavření oken a jelo se dál. Oni už znali hnízda a časy, kdy se kde může něco konat, takže vyjížděli nejen v den našeho setkání, ale častěji objížděli podezřelá místa "podzemní církve", protože setkání se nikdy neplánovalo dopředu. Podle možností nebo taktiky O. Felixe dva dny předem se mezi členy rozneslo, kdy a kde. Za mé účasti si nepamatuji, že by se kdy do nás strefili. Ale stejně jsem si myslel, že o nás vědí, ale že nás prostě tiše berou. O. Felix měl mezi estébáky taky své přátele, kteří mu ledacos přinesli, třebas varování nebo co se chystá.