Jako kvas v dnešním světě

Poznávacím znamením křesťana není to, že chodí do kostela, ale to, že proměňuje náš svět v Boží království.

Vracím se z Jaboku, kde jsme měli tematický den o zaměstnávání migrantů. I když jsem už leccos věděl, tak některé informace mně docela vyrazily dech. Třeba o velkých firmách, které nejen u nás, ale i v Německu nebo v Irsku dávají cizincům polovinu minimální mzdy, nutí je pracovat šestnáct hodin denně, a nákupy jim umožňují jen jednou za týden. Ti lidé jsou doslova otroci: nemají čas hledat si jinou práci, nemůžou utéct, protože jinde by si nezaplatili bydlení. A takhle fungují i některé podniky Andreje Babiše, který lákal voliče na to, že pomáhá lidem.

Vyprávěla nám o tom novinářka Saša Uhlová, která si to vyzkoušela na vlastní kůži, vydává o tom podcasty a teď píše knihu. Přitom ale podle Bible je odepření spravedlivé mzdy hříchem do nebe volajícím. Jak to, že my křesťané o tom nevíme? Jak to, že se církev neozve a nebije na poplach? Když jsme schopni bojovat za práva nenarozených dětí, proč nebojujeme stejně hlasitě taky za práva lidí, kteří utíkají před válkou nebo hladem?

V synodních diskusích se často vrací otázka, čím můžeme oslovit naše současníky, když se nám vyprazdňují kostely. A jako jedna z odpovědí se ukazuje právě potřeba zabývat se klíčovými tématy, která zmítají dnešním světem - otázkou války, rovných práv menšin, sociální spravedlnosti, postavení ženy, ochrany klimatu atd.

Přesně o tom je letošní "strenna": heslo na rok, které vydává náš hlavní představený pro salesiánskou rodinu. Tvoří ho biblický citát: "Jako kvas v dnešním světě" a podtitul: "Laický rozměr salesiánské rodiny". Kvas je symbolem plodnosti a růstu, typického pro Boží království. Jak píše apoštol Pavel: "Trochu kvasu prokvasí celé těsto". My křesťané žijeme v tomto světě, jsme jeho součástí, a zároveň ho máme zevnitř proměňovat, aby lidé tolik netrpěli, aby žili svobodně, aby měli úctu k sobě navzájem. Tedy aby už tady na zemi rostlo Boží království, jehož definitivní podobu zažijeme až v nebi. Církev nemá být opozicí proti hříšnému světu, nebo záchranou před ním - to dělají sekty. My křesťané jsme naopak součástí světa: máme rozvíjet všechno dobré, co v něm je. A pak se taky snažit změnit to, co dobré není.

Náš představený Angel Artime říká v komentáři k tomu heslu, že právě "svět, společnost, ekonomika a politika, sociální činnost ve službě druhým, každodenní život, to všechno je a musí být vždy teologickým místem setkání s Bohem". Tedy: náš všední život je stejně důstojným prostorem k setkání s Bohem, jako kostel, církev nebo svátosti. Cílem naší víry přece není modlit se a chodit do kostela. To je jenom začátek, pokrm na cestu, zdroj energie k tomu, abychom byli "kvasem v dnešním světě!". Poznávacím znamením křesťana není to, že chodí do kostela, ale to, že proměňuje náš svět v Boží království.

Výstižně o tom píše Pavla Holíková na Christnetu: "Víme, že v neděli se chodí na mši, aspoň jednou do roka ke zpovědi, doporučuje se časté svaté přijímání a měsíční svátost smíření. Když se nám daří toto všechno plnit, pěstujeme si příjemný pocit, že máme v církvi a před Bohem všechno v pořádku." Jenže - nemáme... Jak jsem říkal, to je jen začátek.

Pro příklady nemusím chodit daleko. Třeba: vždycky, když řeknu něco o politice, ať je to k volbám, k válce nebo k migraci, tak mě začne spousta lidí napomínat, že jsem přece kněz, tak ať hlásám slovo Boží a do politiky se nepletu. Podle nich se má církev zabývat pouze sama sebou. To je ale přesný opak jejího skutečného poslání! A my kněží k tomu bohužel často přispíváme: jak často vybízíme lidi k tomu, aby se modlili a přijímali svátosti, a jak málo mluvíme o našem poslání ve světě!

Právě proto připomíná náš hlavní představený "laický rozměr salesiánské rodiny". Většinu salesiánů tvoří laici: když sečteme u nás ty, kdo žijí zasvěceným životem, tedy salesiány, salesiánky, volontárie, tak je to kolem dvou set lidí. Ale salesiánů spolupracovníků, tedy těch, kdo žijí většinou v rodinách a pracují v sekulárních povoláních, je sedm set! A k nim ještě můžeme připočítat zaměstnance a dobrovolníky v našich zařízeních.

Přitom už to není tak, že právě řeholníci by měli to všechno řídit. Don Bosko to tak ve své době asi myslel, dnes ale mají laici v církvi jiné postavení. Proto současný hlavní představený říká, že jde o široké hnutí lidí, řeholníků i laiků, svobodných a ženatých, kteří mají společné poslání. V něm se podporují a inspirují navzájem. Mně se třeba líbilo, když si salesiáni spolupracovníci dali jako téma svých letošních setkání sociální nauku církve. Vidím v tom inspiraci i pro nás řeholníky.

Taky známe to klasické rozdělení rolí: kněží mají řídit církev a udělovat svátosti, a laici mají proměňovat tento svět. Ale Artime říká, že "jako pokřtění máme všichni účast na Kristově poslání. Sekulární rozměr mají tedy i ti, kteří patří k zasvěcenému životu." Papež František zase chce, aby se i laici podíleli na rozhodování v církvi, tedy na tom, co dosud patřilo kněží m a biskupům. Takže bychom už opravdu měli opustit ten dualismus, to striktní rozdělení úkolů na laiky a klérus. Poslání "být kvasem" máme všichni společně, jen se na něm každý podílí jiným způsobem.

Vyzval nás k tomu nedávno i papež, když řekl, že "Slovo "laik" se v Novém zákoně nevyskytuje, ale hovoří se o "věřících", "učednících", "bratřích", "svatých", což jsou pojmy, které se vztahují na všechny: věřící laiky i vysvěcené služebníky." Podle italského teologa Battisty Borsata, pokud zůstaneme v současné terminologii, tak i Ježíš byl laik: nezažil formaci v semináři ani v noviciátě, nestudoval teologii, nepatřil k chrámovému kněžstvu. Naopak, živil se jako řemeslník, byl plně ponořený do laického světa své doby. Neprosazoval zájmy náboženských vůdců, ale potřeby prostých lidí.

Tak už nám ty tradiční pojmy nějak nestačí. Jeden z našich delegátů proto poslal na Sekretariát evropské synody podnět k tomu, aby v závěrečném dokumentu byl nahrazen pojem laik jiným termínem vyjadřujícím to, co je společné všem pokřtěným, a ne to, co odděluje svěcené a nesvěcené. Nevím, jak se s tím redaktoři vypořádají, ale ledy se hýbou.

Když se nakonec vrátím k tomu úvodnímu apelu, tak můžu přidat citát z globálního synodního dokumentu: píše se tam, že "Syntézy obsahují sen o církvi, která se do hloubky zabývá problémy světa a dokáže na ně reagovat konkrétními proměnami. Svět potřebuje 'církev, která jde vpřed', odmítá rozdělení na věřící a nevěřící, dívá se na lidstvo a nabízí mu víc než učení nebo strategii - zkušenost spásy, 'přelití darů' jako odpověď na nářek lidstva a přírody".

Takže nerozdělovat lidi na věřící a nevěřící, nerozdělovat církev na laiky a klérus. Netrápit se tím, že nás v kostelích ubývá, ale vyjít ven a vytvářet Boží království. "Být kvasem v dnešním světě." To zní odvážně. Ale mnozí z vás už to dávno děláte, tak díky vám a nenechte se znechutit!