Ježíš a mitra

V souvislosti se jmenováním nových sídelních biskupů nabízím další z textů Josefa Zvěřiny. Jeho prorocký hlas je aktuální i po padesáti letech.

JEŽÍŠ A MITRA

Dnes si apoštolskou posloupnost nepředstavujeme jednoduše a mechanicky – jako řetěz vzkládaných rukou, který sahá od dnešních biskupů přímo až k apoštolům. Právě v počátcích církve vidíme složitý a ne ve všech podrobnostech uvědomělý vývoj, jehož jednotlivé jevy nesmíme při nedostatku úplných informací zobecňovat.

V Palestině existují již v raných dobách sbory presbyterů/starších, hebr. zakenim/, což nejsou kněží v našem smyslu; v helénistických obcích se vyskytují kolegia episkopů /dohlížitelů, což zase nejsou biskupové pozdější doby. Za života a v přítomnosti apoštolů jsou oba typy jejich poradními sbory; v jejich nepřítomnosti jsou představenými obce, ale jménem apoštolů. V Korintě vidíme poměry složitější: jedni byli Petrovi, druzí Pavlovi, třetí Apóllovi, čtvrtí Kristovi /1 Kor 1,12/; autorita apoštolů zde nebyla náležitě respektována /srv. 1 K 4,3; 9-13; 2 Kor 10, 1–18; 1,24–3, 8/. Tím méně autority místní, které tam byly /srv. 1 K 12,14/, protože největší vážnost a význam měli charismatici.

Pavel ještě za svého života ustanovuje své duchovní syny jako představené obce, ba většího území /Kréta/. Patrně tak nejednal sám, ale asi po vzoru ostatních apoštolů. Když apoštolové zemřeli, vedli obce tito ustanovení představení; kde jich nebylo, stály v čele obcí sbory starších, nebo kolegia episkopů.

Ale už koncem 1. stol. /srv. Zj 2,1 až 3,22/ a začátkem 2. stol. /srv. dopisy sv. Ignáce z Antiochie/ stojí v čele obcí jeden představený, biskup, se sborem kněží a jáhnů. Měl patrně na starosti i okolí, kam křesťanství proniklo. Kde se vzal? Nejpřijatelnější je domněnka, že byl zvolen kolegiem nebo celou obcí. Takže celá obec, a v ní zvláštním způsobem kolegium, byly dočasně nositeli apoštolské moci a postupnosti. Zvolením biskupa však tento charakter nezanikl. Obce a celá církev trvala v učení apoštolů, konala jejich poslání. Došlo jen k vytvoření určité struktury autority, svátostné služby, zodpovědného vedení a hlásání jménem Kristovým.

Apoštolům dal moc a představenskou úlohu sám Kristus /srv. Lk 10.16, Mt 28,18-20, dodatek k Mk 16.15/, ale její formy blíže neurčil. Můžeme tedy říci, že základní ideje autority, vedení, služby a poslušnosti v církvi jsou dílem lidské realizace církve. Věříme, že tento vývoj je vedený Duchem svatým, že souhlasí s myšlenkou Kristovou a jednáním apoštolů. Nelze tedy v biskupu spatřovat "zlého muže", který si osvojil autoritu kolégia, jeho moc a plnost kněžství. Je pravda, že mnohé okolnosti nám onu víru ztěžují; a také že by biskup neměl vystupovat tak, aby onen dojem budil.

Biskupové konstantinovské éry byli zavaleni císařskými vlivy, úkoly a vyznamenáními: mitra, trůn, kadidlo, prsten, líbání ruky. V karolinsko-otónském státním systému se stali úřadem /missí/, stavem, feudální šlechtou se všemi sociálními privilegii. Byli angažováni, plně se účastnili politického života. K moci duchovní přidružila i světská, i když se obě vydatně svářily v praxi i teorii. Dnes je nám velmi snadno ony biskupy jednoduše odsoudit. Ale tehdy císařovo a Boží bylo tak dokonale propleteno, že mohli věřit v totožnost služby Bohu i světu. I když je tedy nechceme zatratit, přece jen musíme rozpoznat, že středověká jednota časného a duchovního byla částečná a nezralá, jednostranně teocentrická a nevyvážená vzhledem k pozemským hodnotám.

Biskupská mitra má od 12. stol. dva hroty. Středověcí liturgisté je vykládali idylickým symbolem: představují Starý a Nový zákon, dvě přikázání lásky atd. Dnes by bylo dobré si uvědomit problematiku novou a rozpornější.

Dnes se staví před episkopát takové protiklady: autorita a láska, úřad a charisma, moc a služba, samovláda a kolegialita /nahoru i dolů/, staré a nové, stálost a vývoj, přežívající struktury a mraky budoucnosti.

Pod mitrou nosí biskup čepičku "solideo". Kdo ví, zda by nebylo Iépe odložit mitru, aby zbyla ani ne ta čepička, ale tíha významu: "Jedině Bohu." Je divné, že tradiční tvář Kristova se dnes zjevuje v tzv. chuligánských tvářích. Ale naštěstí, neexistuje jen jedna Kristova tvář, ba ani v tradici ne.

Katolická církev není ani papežská, ani episkopální, ani presbyteriánská. Ale toto všechno v jednom Božím lidu. Biskup není nad církví, neboť z ní vyšel. Církev nemůže být bez biskupa nebo jiného nositele Kristovy autority a moci. To jsou základy apoštolské církve.

Jen v naprosté věrnosti Kristu a apoštolům se může vyrovnat autorita a láska, moc a služba: "Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem" /Mt 20,26/. Není dobré klást proti sobě úřad a charisma, neboť i úřad v církví má slíbeno charisma Ducha; jiná charismata má soudit, ale nezhášet.

Biskup má chránit svěřené dědictví a množit nové hřivny jako dobrý hospodář, který vynáší ze své zásoby věcí nové i staré. Autorita totiž znamená především množit, sloužit růstu. Bylo by tragické, kdyby se stal episkopát sborem veteránů, byrokracií, prostředkem zmrazování, hrozbou všemu novému. Je zřejmé, že se formy biskupské služby musí měnit, je možné, že se začíná měnit i struktura autority v církvi. Kritériem těchto změn nebude přizpůsobení tomuto světu /i když změny tohoto světa jsou znameními, kterým je třeba rozumět/, ale to, jak věrně a jasně umožní rozpoznávat Ježíšova ducha. Biskup se nesmí jevit světu na jedné straně jako muž, brzdící tvrdou rukou každý pokrok, samovládce s mocí velikou a neomylností, ani na druhé straně jako neškodná postava připomínající dobrého svatého Mikuláše. I mnoho i málo autority škodí.

Všude dnes stojí biskupové před složitou situací v církvi. Mají proti sobě – stejně jako papež – válečná pole zprava i zleva. Uprostřed nezměrnou tišinu lhostejných, vlažných a líných křesťanů; ta je větším nebezpečím než oba zjitřené tábory. Bude tedy asi hlavním úkolem episkopátu ne tak zvládnout bojové strany – jako rozhýbat tuto nehybnou masu. Aby horlivost horlivých nebyla uhašena a věrnost apoštolskému odkazu neupadla v zavilé a neplodné staromilství.