Ježíšovou cestou

Ježíšova cesta není cestou poddanosti, uzavřenosti a strachu. Je to cesta svobody, odvahy a lásky. Vede skrze bolest ke vzkříšení.

Od dětství jsem měl rád obřady velikonočního tridua. Mám pocit, že se v nich tak trochu poodhaluje to nejpodstatnější z naší víry: Ježíš jako Bůh a zároveň člověk, který nás nekonečně miluje; chléb a víno jako vrcholné znamení jeho přítomnosti mezi námi; vzkříšení jako vítězství nad zlem, bolestí a smrtí. Tajemství víry. Spíš než pochopit to můžeme v těch rituálech prožít.

V souvislosti se synodou se často vrací otázka, co je jádrem křesťanství. Abychom si vyjasnili, čeho se můžeme z toho složitého systému doktrín a předpisů klidně zbavit, a na co se naopak o to víc soustředit. Myslím, že tím jádrem je právě velikonoční příběh. Každé náboženství chce dávat smysl lidskému životu. A každé to dělá jiným způsobem: odkazem na další životy, rozplynutím v nirváně, oproštěním od potřeb a pocitů, naprostou poddaností všemocnému Bohu. Křesťanství nabízí smysl svým příběhem: příběhem o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Pozor, nejenom smrt a vzkříšení, ale i Ježíšův život je důležitý.

Minulý týden jsem se potuloval mezi skalními masivy v Saském Švýcarsku. A opět mě zaplavil ten pocit, který mám v přírodě skoro vždycky: že svět je vlastně v pořádku. Všechno je tak, jak má být. Jenom lidé to kazí. Myslím, že podobně to prožíval i Ježíš: spoustu času trávil v přírodě, určitě venku i přespával, modlil se pod širým nebem a říkal lidem, jak Bůh pečuje o tento svět: "Podívejte se na lilie, jak rostou, nepředou ani netkají ‒ a říkám vám: ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich!" (L 12,27) Takže pokud miluju přírodu, kochám se její krásou, vidím v ní Boží stopy, putuju od místa k místu, tak věřím, že jdu stejnou cestou jako Ježíš. A nejen já, čím dál víc lidí potřebuje tuto zkušenost, aby se aspoň trochu přiblížili k podstatě života, aby porozuměli sami sobě. Na pouť do Compostely se loni vydalo skoro půl milionu lidí. A mnozí z nich nebyli věřící křesťané!

Pokračujme dál v tom Ježíšově příběhu. Často se říká, že lidé se stali opravdu svobodnými, až když se zbavili závislosti na náboženství. Ale Ježíš byl velmi svobodný člověk! Říkal, co měl na srdci, i když to bylo v rozporu s tehdejším mainstreamem. Odmítal plnit příkazy, které mu nedávaly smysl. Překračoval různá tabu. Důvěrně se bavil s ženami. Vážil si bezdomovců, dotýkal se nečistých. Bohu říkal táto. A nenechal sebou manipulovat – ať se o to pokoušeli farizeové, kteří chtěli, aby přesně plnil jejich zákony, nebo jeho obdivovatelé, když ho chtěli prohlásit za krále, nebo dokonce jeho vlastní učedníci, když ho odrazovali od bolestné cesty.

Svoboda souvisí s odvahou: když mám strach, nemůžu jednat svobodně. Kdyby se Ježíš bál, aby nepřišel o přízeň mocných, tak by musel mluvil jinak. Kdyby měl strach ze soudu a smrti, tak by určitě nešel přímo do Jeruzaléma. Takové odvahy je jen málokdo schopen. Připomíná mi to ruského opozičníka Alexeje Navalného. Mohl zůstat v Německu, když ho tam vyléčili z otravy novičokem. Ale on se vrátil do Ruska, nechal se zatknout a nakonec ve vězení zemřel. Zůstal věrný svému poslání. Věděl, že to tak může dopadnout, šel na smrt svobodně. Stejně jako Ježíš, i když v jiných historických kulisách.

Strach je silná emoce. Když chce politik získat hlasy, tak probouzí v lidech strach: strach z migrantů, strach z války, strach z chudoby. A řekne: já vás zachráním. Na volbách v celém světě vidíme, že to funguje. Ale přiznejme si, že totéž dělala po celá staletí naše církev: probouzela v lidech strach z pekla, strach z trestající ruky Boží, nebo strach ze svých vlastních mocenských procedur. A říkala: když budete pokorně přijímat utrpení, modlit se, chodit do kostela a poslouchat své kněze, tak budete zachráněni. A taky to funguje, mnozí kněží a biskupové používají tuhle taktiku dodnes. Jenže čím dál víc křesťanů už nechce žít ve strachu, chtějí žít svobodně – jako Ježíš.

Já se k nim taky počítám. Žiju svobodně, i když jsem se složením řeholních slibů části své svobody vzdal. Třeba v rámci slibu poslušnosti bych měl být ochoten kdykoliv se přestěhovat tam, kam mě provinciál pošle. Ale přiznám se, že bych takovou výzvu asi odmítl, pokud bych nechápal její smysl. Což se mi naštěstí nikdy nestalo, i když jsem se stěhoval už mnohokrát. Vždycky tomu předcházel dialog. Vždycky jsem měl možnost o tom přemýšlet, a vždycky jsem se vnitřně ztotožnil s posláním, jaké mám na novém místě plnit. Ano, cítím se jako dospělý člověk, ne jako loutka v rukou mocných. Ale o to víc mě bolí, když slyším, že se v některých církevních prostředích stále vyžaduje slepá poslušnost.

A nakonec láska: spousta lidí má dojem, že křesťanství lidem zakazuje milovat, že třeba nedovoluje nový vztah tomu, koho opustil partner. Nebo že kněze odsuzuje k osamělosti, když je nutí žít v celibátu. V semináři nám zakazovali vytvářet mezi sebou přátelské vztahy. Ježíš ale byl milující člověk. Záleželo mu na těch, kdo potřebovali pomoc. Ale měl taky osobní vztahy s lidmi, kteří mu byli blízcí, často šlo až o intimní přátelství, třeba s apoštolem Janem nebo s Marií Magdalénou. I tohle patří k Ježíšově cestě.

A vraťme se k velikonocům. Jistě taky znáte ten slavnostní pocit, když se po tichých obřadech zeleného čtvrtku a velkého pátku rozezní zvony a varhany, rozzáří se světla a zpívá se aleluja. Ta síla je právě v tom protikladu: po tichu přichází jásot, po temnotě světlo, po bolesti radost, po smrti život. Ano, velikonoční radost je nutně propojená s předchozí bolestí a smrtí.

Spousta lidí se snaží vymazat ze života cokoliv nepříjemného: když mě něco bolí, hned si beru prášek; když se pohádám se ženou, hned bych se rozváděl; když Bůh nevyslyší mou modlitbu, tak ztrácím víru; když vidím nějaký problém, tak místo abych ho zkusil řešit, strkám hlavu do písku. Ale Ježíš ukazuje, že když tu bolest přijmu, když ji vydržím, nebo se s ní nějak poperu, tak z toho vyjdu silnější, lépe připravený na další zápasy. A v perspektivě věčnosti se stanu novým člověkem, prožiju vzkříšení.

Francouzský spisovatel Charles Péguy vypráví příběh o člověku, který zemřel a přišel do nebe. Anděl u brány ho požádal: "Ukaž mi své rány." On však odpověděl: "Rány? Žádné nemám!" A anděl řekl: "To tě nikdy nenapadlo, že stojí za to za něco bojovat?"

Takže na závěr: spousta lidí vidí křesťanství jako cestu poddanosti, strachu, uzavřenosti, neměnnosti. Ale Ježíšova cesta vypadá jinak. Pokud mám pocit, že mně víra bere svobodu, pak nejdu Ježíšovou cestou. Pokud považuju víru za něco pevného, neměnného, pak nejdu Ježíšovou cestou. Pokud mně víra zakazuje milovat, pak nejdu Ježíšovou cestou. Pokud se snažím dodržovat přikázání jen ze strachu před trestem, pak nejdu Ježíšovou cestou. Pokud utíkám před každým problémem, pak nejdu Ježíšovou cestou. Ano, ta cesta vede i bolestí, ale objevuje v ní smysl. A na konci té cesty je vzkříšení.