Josef Zvěřina: Zvěstování radostné noviny dnešnímu světu

Našel jsem text o reformě církve, který napsal Josef Zvěřina přesně před padesáti lety. Myslím, že je stejně aktuální i dnes, v kontextu snody. To se za těch padesát let opravdu tak málo změnilo...?

ZVĚSTOVÁNÍ RADOSTNÉ NOVINY DNEŠNÍMU SVĚTU

Pro biskupský synod v Římě 1974

A/ EVANGELIZACE PŘED EVANGELIZACÍ

S modlitbou k Bohu za vás, své biskupy, spojujeme prosby k vám, Otcové. Vroucně vás prosíme, abyste v této situaci světa bez Boha a bez radosti evangelia dali se vést celou Duchem svatým a promluvili tak, jak jen mohou a musí promluvit nejodpovědnější hlasatelé Božího slova. Na vaše slova otřesou světem! Ať se synod nepodobá jednací síni, sjezdu, kongresu, odkud by vyšel jen další zbožný výnos.

• "Evangelizace světa" musí předcházet letnicový otřes. Svoláváme na Vás plameny Ducha svatého, blesky nebes, bázeň apoštolské ho shromáždění a líbeznou přítomností Matky a Panny Marie.
• "Evangelizaci světa" musí předcházet osobní vyznání. Pokorně vás, Otcové, prosíme, vyznejte se světu nejdřív ze své hříšnosti a zbabělosti, nedbalosti a bezradnosti, byrokracie a paternalismu. Ale potom také a především ze své horoucí víry jako Petr, ze své lásky k Bohu i lidem jako Jan, z bláznovství kříže jako Pavel. Nemluvte nám – svým bratrům – moudře jako přátelé Jobovi, ale odhalte nám své srdce, své rány, své naděje. Nechceme anonymní dokument, nechceme anonymní episkopát... Dovolte, Otcové, prosbu o velmi stručné a věcné prohlášení, na čem jste se společně usnesli; ale pak nám dejte k dispozici vaše vlastní živé slovo, tj. autentické projevy našich pastýřů.
• Dřív než slovo hlásání musí být světu vydáno svědectví. Podle Písma a praxe prvotní církve je svědectví vydaností sebe, kenosí, mučednictví: martyria se stává martyrion. Jen tak se stane vaše a pak naše slovo slovem Božím, plným života a síly, ostřejší než meč a pronikne až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek /srv. Žid 4,12/.
• Upřímně prosíme, nemluvte v církevním slohu "o apoštolátě slova a dobrého příkladu." To znají všichni, ale málokdo si uvědomuje nebezpečí verbalismu, extrinsecismu a pokrytectví! Víc než slova a dobré příklady je přítomnost křesťanů ve světě, prostá a pokorná, netendenční a samozřejmá; celý životní sloh podle evangelia, v hloubce, šířce, výšce a délce /srv. Ef 3,18/. Prosíme pokorně, abyste tuto skutečnou přítomnost vzali především vy na svá bedra a pod tíhou tohoto sladkého jha mluvili světu. Aby vaše roucha a způsoby, slavnostní zasedání a jednání nezbavily Kristův kříž jeho působnosti a vaše projevy nebyly nějakou slovní moudrosti /srv. 1 Kor 1,17/. Abyste nemluvili jako lidé nepřítomní, žijící v jiném světě.
• Zvěstování /ne hlásání/ tomuto světu /ne "v tomto světě", či "evangelizace tohoto světa"/ zahajte sami, že vrhnete oheň a chtějte, aby hořel /srv. Lk 12,49/. Ukažte sami odvahu víry v Ducha svatého. Otřeste lhostejnými, pomozte hledajícím, potěšte zarmoucené. Očišťujte svět od nepravé víry v techniku, v primát hospodářských otázek, od mýtů a náhražek víry, od všemohoucnosti vědy. Především však ukažte cesty nejdříve k rozjímání evangelia, k modlitbě, k posvěcení sebe a světa evangeliem, k oslavě Boha a službě člověku v duchu evangelia.

Láska Kristova a milost Ducha svatého ať je s vámi. Bez ohledu na to, co hledáte.

B/ KONKRÉTNÍ NÁVRHY

I. Duchovní zázemí zvěstování.

• Diagnóza: Největším nepřítelem účinnosti našeho zvěstování jsou příčiny vnitřní: vnějškovost, okázalost našich větších i menších slavností, byrokratické metody, zastaralé struktury, politické způsoby.
• Terapie: a/ Musíme vytvořit evangelický způsob života celé církve. Církev musí být chudá, kající a sloužící. b/ Je třeba radikální zjednodušení našich institucí, Státním sekretariátem ve Vatikáně a všemi kuriemi v Římě počínaje – biskupskými a farními úřady všude na světě konče.

II. Obsah zvěstování.

• Diagnóza: Doktrinální soustava naší víry nás natolik spoutala, že jsme se stali necitliví k znamením a potřebám své doby.
• Terapie: a/ Je třeba stále živé tvorby, ne jen opakování, vydávat ze svého pokladu nova et vetera /nové i staré, Mt 13,52/. b/ Je třeba založit objevný výzkum potřeb a nových témat.

III. Formy zvěstování.

• Diagnóza: Dosavadní prostředky hromadného šíření, kázání a katecheze nepřinesly přiměřené ovoce. Zkušenost a statistiky ukazují, že život víry a znalosti jsou stále nedostatečné. Život společnosti se utváří bez účasti křesťanství.
• Terapie: a/ Nejúčinnějším prostředkem zvěstování byla a zůstane osobní plnost věřících. b/ Avšak osobní svědectví nestačí! Je třeba živých skupin, svědectví společné. Jen bratrské soužití malých obcí může zjevovat sílu evangelia tomuto rozloženému světu. Tak pracuji i sekty a jejich pronikání – kontaminace – jsou nejúčinnější. I my máme tyto zkušenosti, především s mládeží.

IV. Řeč zvěstování.

• Situace: Naše projevy – od koncilu, papeže, biskupa až po kaplana jsou většině světa cizí a nesrozumitelné. Naše liturgie mluví většinou nad hlavy věřících. Církev se chová jako stará šlechtična, která žije ze své minulosti a v iluzích, je povýšená, sebejistá a stále trochu panovačná, mluví jazykem předků.
• Terapie: Je třeba co nejrychleji uvést všemi cestami do praxe a výchovy výsledky studií o náboženském jazyku. Vyloučit prázdné stereotypy, fráze, falešný patos.

V. Zřetel k posluchačům.

• Diagnóza: Mluvíme nejčastěji k nějakému neurčitému celku, nediferencovanému a jakoby homogennímu. Tak neoslovujeme nikoho.
• Terapie: Je třeba si udělat aspoň hrubou statistiku těch, k nimž se obracíme – a také těch, k nimž nemluvíme. a/ Naši nejčastější posluchači jsou vlažní a průměrní křesťané. Těm není třeba našeho přesvědčování, ale musíme je provokovat otázkami. b/ Kde je aspoň nějaký zájem, je třeba na něj živě navázat – nesledovat zájmy vlastní. c/ Agnostici budou přesvědčováni spíš naší praxí. d/ Musíme se učit umění dialogu s protivníky.

VI. Formace kněží

• Diagnóza: Jak situace dnešního světa, tak reformy II. Vatikánského sněmu a další vývoj nás zastihly nepřipravené. Zvěstování kněží je mělké, protože se stále nedostatečně opírá o teologii; je abstraktní, protože chybí konkrétní životní zkušenost.
• Terapie: a/ V seminářích je třeba radikálně změnit přípravu bohoslovců, asketicky a pastoračně zaměřit na novou situaci. b/ Je třeba stále hledat cesty k dokonalejší jednotě kněží, k dělbě práce a ke komunitnímu životu.

VII. Formace věřících.

• Situace: Dosavadní pastorační praxe rozdělila církev na aktivní a pasivní, učící a /ne/poslouchající, vydávající a konzumující. Obracela se k průměrným věřícím, "světu" říkala málo.
• Návrh řešení: a/ Je třeba změnit celou naši praxi vůči věřícím: ne jen poučování a vedení, ale výchova k poslání a svědectví. b/ Kde je to jen možno, musíme proměňovat své posluchače v učitele víry. Tou měrou, jakou se to podaří, bude křesťanská zvěst účinná.

Středem našeho zvěstování musí být věčné Slovo, Ježíš Kristus, který se stal člověkem pro nás a naši spásu, zemřel, vstal z mrtvých a žije ve slívě u Otce, je přítomen Duchem svatým ve své církvi jako její Pán. Ale je přítomen všude, kde je náš lidský bratr /srv. Mt 25,34-40/, kde se vede zápas o pravdu a spravedlnost proti zlu /srv. Mt 9,40/.

Naše zvěstování je ohroženo z vnějšku metodami a způsoby agitace, propagandy. Je třeba modlitby, askeze a hluboké věrnosti evangeliu, abychom se nestali jednou z ideologií na tržišti světa.