Jsme mistři světa!

Sport lidi spojuje, politika a náboženství je rozděluje. Musí to tak být?

Tak jsme si zase po letech užili tu celonárodní euforii, když jsme vyhráli mistrovství světa v hokeji. V posledních letech je to vždycky do poslední chvíle napínavé, je tam spousta silných mužstev, vítězství záleží na maličkostech. O to víc si užíváme, když se nám to jednou za čas podaří.

Když já jsem vyrůstal, tak to bylo jednodušší: mistrem světa byl vždycky Sovětský svaz, na druhém a třetím místě jsme se střídali my a Švédové, párkrát ještě Kanada. Takhle to probíhalo čtyřiadvacet let, od roku 1963 do roku 1986, jen s několika výjimkami. V době normalizace se nám totiž stal hokej jakýmsi zástupným symbolem, ve kterém jsme si vyřizovali účty se sovětskou okupací. Proto se nám jako jediné zemi podařilo tu ruskou hokejovou nadvládu aspoň trochu narušit – titul mistrů světa jsme v té době získali čtyřikrát. A dokonce i já, naprostý sportovní ignorant, který netuší, jestli domácí ligu vede brněnská Kometa nebo kladenští Rytíři, jsem tenkrát fandil našim hokejistům s obrovským nadšením. Dodnes si pamatuju, jak jsme v roce 1969 vyhráli nad Sověty poprvé 2:0 a podruhé 4:3, a jak se tahle čísla objevila na mostech a na zdech po celé republice. Na těch stejných místech, kde ještě půl roku předtím svítily velké nápisy "Ivane, běž domů"!

Ale to už je historie. Tentokrát jsme na ten titul čekali dlouhých čtrnáct let, a Rusko, které už zase vojensky napadlo sousední zemi, se kvůli tomu na šampionát vůbec nedostalo. Takže, i když je sport nepolitická záležitost, tak s ním přece jenom ta politika nějakou souvislost má. Před těmi čtrnácti lety se hned po šampionátu konaly u nás parlamentní volby. A já jsem si tenkrát napsal tuhle stručnou úvahu: "Vyhráli jsme mistrovství světa v hokeji. Za týden jsou volby a předvolební adrenalin je stejný jako ten hokejový: každé mužstvo se snaží vyhrát, dává do toho spoustu peněz a energie a do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne. Jenže rozdíl v důsledcích je fatální: hokej je jen hra, v politice jde o životy milionů lidí."

Ano, někdy mám opravdu dojem, že spousta lidí bere i politiku jako hru – jenže hru bez pravidel: hlavními režiséry jsou volební marketéři. Ti vymýšlí a rozšiřují různá hesla, která nemusí mít nic společného s realitou. Jejich jediným cílem je zaujmout, vzbudit emoce, dovést voliče k pocitu, že právě tento kandidát, právě tato strana je ochrání před nějakým nebezpečím, které se na ně zaručeně řítí: ať je to příval uprchlíků, nebo zatažení do války, nebo ožebračení důchodců. Politik může lhát, může slibovat nesplnitelné, může házet špínu na konkurenta. Je jen na voliči, aby si to vyhodnotil a podle toho mu dal nebo nedal svůj hlas.

A tady vidím rozdíl: se sportem je spojovaná zásada fair play. Jistě, nedělám si iluze, že ji vždycky všichni dodržují. Ale přece jenom mají sportovci dost jasně nastavené mantinely, ve kterých se musí pohybovat. Pro všechny platí stejná pravidla, nezpochybňuje se autorita rozhodčích, nesmí se užívat doping. Takže je to takový divný paradox: sportovci, kteří nemají vliv na životy druhých lidí, musí dodržovat pravidla. Ale politici, kteří rozhodují o životě, zdraví, svobodě každého člověka, tak ti skoro žádná pravidla dodržovat nemusí, dokonce můžou legálně používat zcela nemorální prostředky.

A možná ten největší rozdíl: sport lidi většinou spojuje, členové vítězného a poraženého mužstva si po zápase podávají ruce, olympiády se považují za svátky lidského bratrství. Ale politika, ta naopak často lidi zcela nesmiřitelně rozděluje. A podobné je to i s náboženstvím a s církví. Jeden televizní komentátor řekl po té závěrečné nedělní siréně docela zásadní větu: "Tihle kluci dokázali na tři týdny spojit náš rozdělený národ jako nikdo jiný." Ano, českému týmu fandili voliči Fialy i Babiše, fandili mu věřící i nevěřící, fandili mu křesťané liberální i konzervativní. Tak teď přemýšlím, jestli je možné přenést tuhle jednotu a férovost ze sportovního světa i do toho politického nebo církevního. A napadají mě tři pravidla, která by k tomu pomohla.

Za prvé: nepodvádět, čili nepoužívat nečestné prostředky, prostě hrát fair play. V politice to často nefunguje, ve volebních kampaních nebo v parlamentních diskusích jsou lži a podvody běžnou realitou. Jeden politik, se kterým jsem mluvil ve vězení, mi říkal: "No jo, vy jste křesťan, vy musíte mít tu morální laťku vysoko, vy nesmíte krást, lhát a tak. Ale já v Boha nevěřím, takže já mám ty možnosti mnohem širší."

Pokud jde o církev, tam vidím jako největší problém sakralizaci moci: když se řekne, že někdo ve svých názorech a rozhodnutích reprezentuje přímo Boha, tak ten si pak může dovolit naprosto cokoliv. Přitom to je samo o sobě ten největší podvod: žádný člověk, i kdyby seděl na biskupském nebo papežském trůně, není nositelem Boží pravdy. Všichni ji jen s pokorou hledáme.

Za druhé: uznat důstojnost protivníka. Švýcaři které jsme porazili v hokeji, nejsou žádní hlupáci ani zločinci. Jsou to lidé, ke kterým máme úctu a respekt. Ten, kdo hraje proti mně, a nejen ve sportu, je člověk stejně jako já. Má své zájmy, které jdou možná proti těm mým zájmům, ale proto ho ještě nemusím považovat za zlého, méněcenného, nebo dokonce za služebníka satanova. V křesťanském prostředí se někdy setkáváme s ponižováním lidí jinak věřících nebo nevěřících. Někdy dokonce i věřících ve stejné církvi, kteří jen mají trochu jiné názory.

Za třetí: umět přijmout porážkou. Tedy napřed ji vůbec uznat. Ve sportu to ani jinak nejde. V politice bohužel ano, případ Donalda Trumpa ukázal, že i tak vyspělí voliči jako Američané, můžou masově uvěřit nesmyslu o ukradených volbách. A když tu porážku uznám, tak se z ní poučit. Naši hokejisté nevyhráli šampionát třináct let. Poučili se a našli cestu, jak konečně zvítězit. V demokratickém státě může poražený prosazovat zájmy své strany v opozici. A po čase třeba znovu zvítězit. Největším nebezpečím jsou ti, kdo trpí mesiášským komplexem: když mě nezvolíte, přijde katastrofa. A když mě zvolíte, tak už se mě nezbavíte. V Rusku a v Číně si prezidenti prosadili změnu Ústavy, aby mohli vládnout až do smrti.

I v církvi se učíme přijímat porážku. Synodní proces jednou dozraje k nějakým výsledkům. Já osobně toužím po reformách, a kdyby k žádným nedošlo, byl bych zklamaný. Ale musel bych to přijmout. Dál bych dělal to, co dělám teď, a neztrácel bych naději, že to, v čem vidím Boží cestu, se jednou prosadí. Nakonec víme, že ty opravdu hluboké změny přicházejí pomalu, často trvá desítky let, než se s nimi lidé ztotožní.

Nebo to dopadne jinak: moje naděje se naplní a církev bude za pár let jiná než dnes, více otevřená, vstřícná, chápající. Pak bych ale očekával od těch, kdo si žádné změny nepřejí, že taky přijmou porážku. Čestně a férově. Jako ve sportu. Jistě, nemuseli by se vším souhlasit. Ale taky by nemuseli hned odcházet a zakládat novou církev, jak se to stalo po některých koncilech.

Tak vám přeju, abyste si zachovali sportovního ducha nejen ve sportu, ale i v politice a v církvi.