Katolík, nebo křesťan?

Synodní zpráva otvírá nové možnosti pro ekumenickou spolupráci.

Znám několik manželských párů, kde je každý partner z jiné církve, většinou jeden katolík, druhý protestant. Dnes je to docela běžné, ale ještě za mého mládí byli všichni katolíci vedeni k tomu, aby si hledali životní partnery zase mezi katolíky. Mezikonfesní manželství bylo považováno za nebezpečné: katolík by mohl "odpadnout" od své víry a ohrozit tak spásu své duše, děti by byly zmatené, nevěděly by, kam patří, atd.

Souhrnná zpráva z podzimní synody ale říká, že "manželství mezi křesťany, kteří patří k různým církvím, představuje skutečnost, kde může dozrávat moudrost společenství a je možné se vzájemně evangelizovat." Takže už to není překážka pro víru, ale naopak příležitost pro její rozvoj, a dokonce nejen pro ty manžele samotné, ale i pro jejich církevní společenství. Je vidět, že účastníci synody vzali na vědomí zkušenosti mnoha manželů, kteří přesně toto prožívají.

S tím ale souvisí další téma: Pokud manželé chodí na bohoslužby obou církví, tak by se taky rádi společně účastnili eucharistické hostiny, večeře Páně: ovšem podle katolických pravidel by neměl katolík přijímat u evangelíků a evangelík u katolíků. I toto si účastníci synody uvědomují, proto dál píšou, že "je třeba z teologického, kanonického a pastoračního hlediska prozkoumat otázku eucharistické pohostinnosti."

Musím říct, že mám z těchto vyjádření radost. Jistě, není to ještě žádná oficiální změna katolického učení, ale je to krok dobrým směrem. Myslím, že naše církev konečně začíná brát v úvahu reálnou situaci lidí. Nejde jen o manželské páry: když se sejdou lidé z různých církví a chtějí společně prožít to nejcennější, co jako křesťané máme, tak je nezajímají nějaké abstraktní teologické definice. Ježíš je volá ke společnému stolu, a oni chtějí společně lámat chléb, společně jíst Kristovo Tělo a pít jeho krev. Je smutné, když kvůli církevním předpisům nás večeře Páně rozděluje, místo aby nás spojovala.

Na to navazuje další myšlenka synody, která by mohla být ve svých důsledcích přímo revoluční. Už jsem tady říkal, že katolická teologie pracuje s pojmem sensus fidei, smysl víry, což znamená, že všichni křesťané jsou vedeni Duchem svatým, a když se společně ve víře na něčem shodnou, tak můžou věřit, že je to od Boha. Doposud se o tom mluvilo vždycky právě jen v kontextu katolické církve. Teď ale synoda říká, že "všichni křesťané, protože je spojuje jeden křest, mají podíl na sensus fidei, a proto se jim má pozorně naslouchat nehledě na jejich tradici." Tedy nehledě na to, jestli jsou to katolíci, pravoslavní nebo evangelíci.

Někdy mně lidé říkají, že některé moje názory jsou spíš protestantské než katolické. A že si mám rozmyslet, kam patřím, nebo jít rovnou k protestantům, když se mně u nich tak líbí. Já to považuju za nepochopení: zůstávám katolíkem, protože mám v katolické církvi svůj domov. Ale nechci vytvářet nějakou specifickou katolickou kulturu, nebo přímo kontrakulturu. Když vidím různé ty katolické weby, které se vymezují vůči protestantům, tak je mně z toho smutno. Jejich nejčastější témata jsou mariánská zjevení, vznešenost panenství, častá zpověď, zákaz rozvodů, úcta ke kněžím atd. – protože to všechno evangelíci nemají. Ale já si nemyslím, že všechno katolické je dobré jen proto, že je to katolické. Já chci být křesťan, chci, aby se moje myšlení a jednání řídilo tím, jak jednal Ježíš Kristus a jak o tom mluví Bible. Někdy to líp pochopí katolíci, někdy evangelíci, a vzájemně se od sebe můžeme inspirovat. Jako jsme to udělali na koncilu, když jsme po vzoru evangelíků položili mnohem větší důraz na Boží slovo.

Takže teď synoda jasně řekla, že když pozorně naslouchám, co říká Duch svatý protestantům nebo pravoslavným, tak to není nic proti mému katolickému přesvědčení. Dokonce navrhuje "nadále zapojovat křesťany jiných církví a církevních tradic do katolických synodálních procesů na všech úrovních a přizvat více bratrských delegátů na další zasedání synody v roce 2024." No, tak to jsem zvědavý, kolik jich tam bude!

Tohle vzájemné naslouchání je zvlášť potřebné i z dalšího důvodu: kvůli srozumitelnosti pro svět. Tady můžu zmínit svou zkušenost z Jaboku. Když se studenty rozebíráme biblické texty nebo když se bavíme o tom, jak můžou dnes křesťané pomáhat lidem, tak tomu rozumí věřící i nevěřící, katolíci i evangelíci. Ale když dojdeme na odlišné chování třeba k rozvedeným nebo homosexuálům, nebo jak jedni křesťané považují Donalda Trumpa za spasitele světa a druzí za nebezpečí pro lidstvo, tak jsme najednou nesrozumitelní: Proč to děláte každý jinak? Proč nejste schopni se spolu domluvit? Jaké jsou tedy ty vaše křesťanské hodnoty? A nejde jen o rozdíly mezi církvemi, ale čím dál víc i napříč církvemi.

Nakonec už jenom stručně další tři návrhy, které přináší synoda: brát v úvahu fenomén takzvaných "nekonfesních" společenství, k nimž se připojují i věřící, kteří byli původně katolíky. Ano, čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří chtějí být křesťany, ale nechtějí se vázat na žádnou církev. Buď jsou to konvertité, kteří mají rádi Pána Ježíše, ale vadí jim instituce; nebo jsou to katolíci, kteří ztratili ve své církvi pocit domova, a proto z ní odešli. Synoda neříká, jak se k nim postavit, ale důležité je, že už je neodsuzuje, ale snaží se je pochopit.

Dál se tam připomíná, že v roce 2025 uplyne 1700 let od nikajského koncilu, který uznávají všechny dnešní církve. Bylo by tedy hezké, kdybychom to taky společně oslavili. Ten koncil totiž zformuloval naše společné vyznání víry, kde říkáme, že věříme "v církev katolickou, tedy všeobecnou". My jsme si z ní ale v posledních staletích udělali jakousi pevnost, kam nechceme nikoho jiného pustit, dokonce ani jiné křesťany. Tomáš Halík říká, že "z úzkého katolicismu je třeba vyjít na cestu katolicity, tedy všeobecnosti, otevřenosti, univerzality. Katolicita církve spočívá v její ekumenicitě, prohlubovat katolicitu církve znamená prohlubovat a rozšiřovat její ekumenický charakter. V radikálně pluralitním světě může obstát jen ekumenické křesťanství."

A poslední návrh: "svolat ekumenickou synodu o společném poslání v současném světě". Dovedete si představit, že se v Římě – nebo někde úplně jinde – sejdou křesťané z mnoha církví a společně, ve vzájemné úctě a respektu budou hledat, jak žít svou víru v této době?

Jistě, na té nejvyšší úrovni je to asi zatím z říše snů. Ale proč bychom to nemohli udělat ve své farnosti, nebo diecézi? Pokusy už tady máme. Třeba mezi vězeňskými nebo armádními kaplany je běžné, že se pastorační koncepce promýšlejí a plánují společně. Nebo v Plzni se letos 9. ledna vůbec poprvé uskutečnila ekumenická pastorální konference, na které byli katoličtí kněží i husitští a evangeličtí faráři/farářky. A mluvilo se o finančním hospodaření v církvích, což není zrovna lehké téma. Tak přeju nám všem, ať jsme z jakékoli církve, nebo třeba jen věříme v Ježíše Krista, ale k církvi se nehlásíme, abychom společně ukazovali světu Boží lásku a něhu.