Každá doba má své proroky

Každá doba má své proroky – lidi, kteří burcují, motivují, ukazují cestu. Je třeba jejich hlas rozeznat mezi mnoha jinými hlasy, a brát ho vážně. (Kázání z 2. neděle v mezidobí, 15.1.2012)

Před úryvkem 1 Sam z dnešní neděle je věta: "V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté." Proto Bůh povolal za proroka mládence Samuela. Jak je to dnes? Mohlo by se zdát, že podobně: většina lidí se stará jen o své vlastní zájmy a příliš je nezajímá osud druhých lidí ani společnosti či světa jako celku. A kde máme nějakého "proroka", který by je burcoval k větší odpovědnosti? Skutečně je dnes Hospodinovo slovo vzácné?

Stačí být trochu vnímavější a možná v tom babylonu všem možných hlasů, které nás obklopují, objevíme i hlasy proroků – najdeme je nejen mezi církevními a náboženskými osobnostmi, ale i mezi umělci, vědci či politiky: nebyli takovými proroky moderní doby Máhatmá Gándhí, Martin Luther King, Matka Tereza nebo papežové Jan XXIII. či Jan Pavel II.? Ale abychom se vrátili do domácího prostředí: kardinál František Tomášek, teolog Josef Zvěřina, filozof Jan Patočka…, politici Josef Lux či Václav Havel. A nemůžeme považovat za proroka současného tibetského dalajlámunnebo francouzského kněze Guy Gilberta, který se po celý život stará o mládež na ulici? Možná se i vy na svých školách a pracovištích setkáváte s lidmi, kteří jsou naplněni vnitřní silou a umí vás motivovat k dobru; čas od času jsou prezentováni i v médiích – proč bychom také v nich nemohli vidět proroky?

Namítnete, že mnozí nejsou křesťané nebo že nežijí svatým a příkladným životem. Ano – ale copak Bůh nemůže použít ke svým cílům kohokoli? Copak Boží láska k člověku je závislá na jeho víře nebo svatosti? Jaké jsou typické znaky proroka podle SZ? Je to člověk, kterého Bůh povolal, pověřil k tomu, aby upozorňoval na zlo, aby přinášel pravdu, aby burcoval a dodával odvahu k dobru. Prorokování není vázáno na žádnou životní situaci či zaměstnání: byli proroci ženatí i svobodní; byli proroci, kteří se plně věnovali jen tomuto poslání, a jiní, kteří měli zároveň běžné povolání.

Proto není správné ztotožňovat povolání, o nichž jsme dnes slyšeli (Samuel, učedníci) jen s voláním ke kněžskému a řeholnímu životu. Ano, to je jedna z možností, ale třeba jde dnes ještě o něco jiného: současný člověk totiž moc nevnímá hlas kněží a řeholníků, nevnímá ani hlas církve jako celku. Daleko víc slyší novináře, televizní moderátory, politiky, vědce či umělce. A na všech těchto pozicích je možné – a je NUTNÉ upozorňovat na zlo, burcovat k odpovědnosti, motivovat ke službě. Na všech těchto pozicích by se měl ozvat prorocký hlas.

V tomto hlasu, který zdaleka není ojedinělý, vidím velkou naději. I zde mezi vámi je mnoho mladých lidí: chci vás vyzvat, abyste byli vnímaví k jemnému volání Božímu. Ať se připravujete na jakoukoliv životní cestu, na jakékoliv povolání, můžete zaslechnout Boží hlas, který vás volá k prorockému poslání. "Bude-li pak volat, řekněte: mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá…"

V pohnuté atmosféře kolem smrti Václava Havla si mnozí všimli toho, že ve frontách těch, kdo se mu šli poklonit, bylo mnoho mladých lidí, kteří nezažili komunismus. Středoškolačka v Respektu při popisu hodiny ve škole, kterou věnovali Havlovi: "Konstatujeme, že odešel člověk, kterému jsme věřili. A nejen to. Obdivovali jsme ho a ctili jsme ho. Kamarádka ze zadní lavice podotýká, že teď je to na nás. Musíme ho následovat, musíme jít stejným směrem jako on."

V tomto hlasu, který zdaleka není ojedinělý, vidím velkou naději. I zde mezi vámi je mnoho mladých lidí: chci vás vyzvat, abyste byli vnímaví k jemnému volání Božímu. Ať se připravujete na jakoukoliv životní cestu, na jakékoliv povolání, můžete zaslechnout Boží hlas, který vás volá k prorockému poslání. "Bude-li pak volat, řekněte: mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá…"