„Každý má svou pravdu…“

Náš svět je plný informací, od pravdy jsme však daleko. Můžeme se k ní aspoň přiblížit?

Před dvěma týdny byl zveřejněn výzkum o stavu svobody projevu, který prováděla agentura SANEP. Podle něj je většina lidí u nás přesvědčená, že nejvíc dezinformací šíří vládní politici a veřejnoprávní média. Zároveň má prý většina lidí pocit, že nemůžou svobodně říkat, co si myslí, a že se k nám vrací cenzura a omezování svobody projevu. Tyhle závěry mně přišly trochu přehnané. Jenže pak jsem zjistil, že nikdo neví, jak je agentura SANEP získala. Ona totiž nepatří do Sdružení výzkumných agentur, které dodržují etické a metodické standardy a navzájem se v tom kontrolují. Agentura SANEP je naopak známá tím, že manipuluje výzkumy ve prospěch extrémně pravicových politických stran nebo protivládní a proruské propagandy. Seriózní média proto její výsledky neberou vážně.

Říkám to jako příklad toho, jak je důležité odpovědně přistupovat k informacím: když vidím výzkum veřejného mínění, tak bych si měl ověřit důvěryhodnost agentury, která ho dělala, a taky důvěryhodnost instituce, která si ho objednala. Když čtu informace na webu, tak bych měl vědět, jestli agentura, která za nimi stojí, respektuje zásady novinářské etiky. Stejně tak bych měl vědět, že informace, kterou kdokoli vyvěsí na facebook, nemá stejnou hodnotu jako informace od novináře, který ji ověřil z nezávislých zdrojů. Týká se to i náboženských témat: když poslouchám kázání nebo duchovní přednášky na YouTube, měl bych se zajímat o osobní historii těch, kdo tam mluví, o jejich teologickou kvalifikaci, pastorační zkušenost, názorové ukotvení. Ne všechno, co vypadá katolicky, je opravdu křesťanské.

Takže čerpat ze spolehlivých zdrojů. To je první zásada pro práci s informacemi. A druhá: rozlišovat mezi informací a názorem. Protože není pravda, že každý má svou pravdu! Kdyby to tak bylo, tak by země byla zároveň kulatá i placatá a Ukrajina by byla zároveň obětí války i agresorem. O informacích se nediskutuje: to, že Rusko napadlo Ukrajinu, je informace, a tvrdí-li někdo opak, tak prostě lže. Pak je ale otázka, jak tu situaci řešit: dodávat Ukrajině zbraně? Nebo ji naopak nechat Putinovi, i s rizikem, že za čas přijdeme na řadu my? Ano, o tom můžeme diskutovat. Ale přitom si uvědomovat, k jakým důsledkům by naše řešení mohlo vést.

Takže druhá zásada: rozlišovat mezi informací a názorem. A třetí: používat kritické myšlení. Co to přesně znamená? Na Wikipedii jsem našel výstižnou definici: "Kriticky myslet znamená nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, nepřebírat naivně tradované názory, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled, vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob." To je docela náročný proces. Ale pokud nechceme podlehnout dezinformacím a konspiracím, tak k tomu jiná cesta nevede.

A zase, platí to i v církvi. V ní se totiž kritické myšlení po dlouhou dobu nepěstovalo. Naopak, církev mu aktivně bránila: vyhlašovala svá dogmata a zákony a požadovala, aby jim lidé věřili a podle nich jednali. I když jsou lidé už dávno zvyklí přemýšlet kriticky o vědeckých otázkách nebo o politice, v náboženských věcech stále slyší: "takhle to chce Pán Bůh", "takhle to říká církev", a dál se o tom nemá přemýšlet. Jenže myšlení nelze zastavit. Aktuálním příkladem je otázka jáhenského nebo kněžského svěcení žen: papež Jan Pavel II. napsal v roce 1994, "že církev nemá pravomoc udělovat ženám kněžské svěcení a že tento výrok má být považován věřícími celé církve za definitivní". Přesto je dnes toto téma opět předmětem živých diskusí nejen mezi ženami, ale i mezi teology a biskupy.

Pro dnešní mladé lidi, kteří vyrostli ve svobodném a názorově pluralitním světě, je kritické myšlení samozřejmostí, a přistupují s ním i ke své víře: když něčemu nerozumí, tak o tom přemýšlí, diskutují, a pokud nenajdou dostatečné zdůvodnění či vysvětlení, tak to klidně odmítnou. To se týká spousty věcí: proč bychom spolu nemohli bydlet před svatbou; proč nesmíme užívat žádnou antikoncepci; proč bych měl chodit pravidelně ke zpovědi, když mám jiné nástroje k osobnímu rozvoji; a tak dál. Můžeme o tom s nimi diskutovat, ale nesmí nás překvapit, když naše argumenty odmítnou. Něco jim možná vysvětlíme, v něčem naopak budeme muset přijmout jejich názor – a třeba to i nám otevře nový pohled na věc. Ale hlavně si zvykneme na to, že i o věcech víry můžeme přemýšlet kriticky. A vlastně musíme, abychom v současné společnosti obstáli. Synoda nám k tomu nabízí velký prostor.

Tím se dostávám ke čtvrté zásadě pro práci s informacemi: neuzavírat se ve své bublině. Svět sociálních sítí nám umožňuje sledovat jen to, co podporuje náš pohled, bavit se jen s lidmi, kteří to vidí stejně jako my, šířit názory, které lidem s opačným názorem připadají absurdní nebo směšné. Když pak dojde ke střetu, tak začnou lítat internetem urážky, nadávky, vulgarity… spousta lidí přesně na tohle čeká, libují si v tom, chtějí provokovat. Řešením ale není, jak už jsem říkal, uzavřít se ve své bublině. Naopak, potřebujeme vést dialog s těmi, kdo vidí svět jinak, ale slušným způsobem. Setkávám se na facebooku s různými reakcemi na tyto komentáře, a vím, že s lidmi, kteří jsou otevření a kultivovaní, se ten dialog vést dá, i když to není snadné.

Přesně o tom mluví nový dokument, který vydalo 29. května Vatikánské Dikasterium pro komunikaci. Má název K plné přítomnosti a podtitul Pastorační úvahy o zapojení do sociálních médií. Mimo jiné se tam píše, že máme vidět "hodnotu a důstojnost těch, kteří jsou jiní než my. Jsme také vyzváni, abychom se dívali za hranice našeho bezpečného prostoru, našich bublin. Stát se bližním v prostředí sociálních sítí není snadné, vyžaduje to úsilí. A vše začíná schopností naslouchat, nechat se dotknout realitou toho druhého."

A dál nás ten dokument vyzývá, abychom byli "opatrní při zveřejňování a sdílení obsahu, který může způsobit nedorozumění, prohloubit rozpory, podněcovat konflikty a prohlubovat předsudky. Tendence nechat se unést v bouřlivých a někdy neuctivých diskusích je v online komunikaci bohužel běžná. Tváří v tvář tomuto pokušení je často nejlepším postupem nereagovat nebo reagovat mlčením, abychom tuto falešnou dynamiku nepodporovali. Protože ta nepomáhá; naopak působí velké škody. Křesťané jsou povoláni ukázat jinou cestu." Ano, snažím se ukazovat tu jinou cestu; ale vím, že se mně to často nedaří.