Kde je Bůh, když člověk páchá zlo?

Střelba v Praze, válka na Ukrajině, násilí v rodinách… Zlo může překonat jedině láska.

Loni v zimě jsem navštívil koncentrační tábor Osvětim – Březinka. Nějak jsem si potřeboval připomenout tu děsivou tragédii, kdy bylo jenom na tomto místě zabíjeno až dvanáct tisíc lidí denně. Když jsem stál na tom nástupišti mezi kolejemi, které se dodnes zachovaly, a představil si, jak ti lidé přechází z vagónů přímo do plynových komor, vzdálených jen pár set metrů, tak jsem prožíval silné emoce – jakousi směs zoufalství, bezmocnosti, a vlastně i strachu a nejistoty: až dosud jsem si myslel, že něco takového se už nikdy nemůže stát. Ale teď jsem měl najednou pocit, že může. Protože před pár měsíci začala válka na Ukrajině.

Ten zážitek z Osvětimi jsem si vybavil znovu před třemi týdny, když jsem viděl zprávy o střelbě v Praze. Jistě, tam těch mrtvých bylo "jenom" sedmnáct, ale princip je stejný: člověk se rozhodl, že zabije člověka. A ne jednoho, ale desítky, třeba i stovky lidí. Ten můj pocit zoufalství, bezmocnosti a strachu byl podobný jako v té Osvětimi.

Mám za sebou dvanáct let práce vězeňského kaplana. Takže trochu vím, co to dělá, nebo nedělá s člověkem, když se dopustí velkého zla. Poznal jsem patnáctiletého kluka, který po surovém trýznění zavraždil svého desetiletého kamaráda. Mluvil jsem s mladíkem, který při sexuálních hrátkách uškrtil nezletilou dívku. Říkal: já nevím, proč umřela. Nic špatného jsme nedělali, jenom jsme se skvěle bavili! Setkával jsem se s lidmi, kteří mnoho let fyzicky i psychicky týrali svou partnerku a mysleli si, že je to normální… Mám pokračovat?

Jen pro přesnost, nemluvím teď o tom malém zlu, kterého se dopouštíme všichni a každý den – že se s někým pohádáme, mrzí nás to a pak se zase smíříme; že se neovládnu v jídle nebo pití nebo mluvení; že ztrácím čas hloupostma místo abych se věnoval své práci nebo dětem… to všechno děláme všichni, uvědomujeme si to, zápasíme s tím. Mrzí nás to a snažíme se to nedělat. Ale o tom není tahle moje úvaha. Ani nemám na mysli to přírodní zlo, tedy katastrofy jako povodně, zemětřesení, hurikány – to jsou závažné věci, ale taky jde o jiné téma. Teď mám skutečně na mysli to velké zlo, které má zničující důsledky, a které působí člověk jinému člověku! Dobrovolně, z vlastního rozhodnutí, často bez výčitek svědomí a bez touhy po změně.

Při té práci ve věznici jsem tomu potřeboval aspoň trochu porozumět. V odborné literatuře jsem vyčetl, že kriminální jednánímůže vycházet buď ze struktury osobnosti pachatelů, nebo z jejich prostředí: politického, kulturního, sociálního, ale hlavně rodinného. Když to velmi zjednoduším, tak nejčastější příčinou zločinnosti z psychologického hlediska je disociální porucha osobnosti, tedy neschopnost empatie, neschopnost vidět druhého jako člověka a vnímat, co prožívá. Ze sociologického hlediska je to nefunkční rodina: víc než polovina vězňů prožila část dětství v ústavní výchově, víc než polovina zakusila doma fyzické týrání. Do jisté míry tedy platí, že nejsme úplně svobodní: to, že lidé páchají zlo, je často spíše důsledek psychické poruchy nebo špatné výchovy, než jejich zcela svobodné volby. Což ale naprosto neznamená, že by ti lidé nevěděli, co dělají, a že by za to nenesli plnou odpovědnost. Jakékoli vysvětlení toho, co spáchali, nemůže zmenšit bolest jejich obětí.

Zatím nevíme, jakou motivaci měl ten vrah z Filozofické fakulty. Možná má pravdu Tomáš Petráček, když říká, že "podobné skutky odráží hlubší tektonické proudy ve společnosti, zrcadlí pohyby, které nevidíme nebo nechceme vidět. Až příliš jsme si zvykli na rozdělování, nenávist a lež jako nástroj politického boje. Až příliš snadno jsme akceptovali zhrubnutí veřejného prostoru, militantní a dehumanizující jazyk kulturních válek. A tahle verbální nenávist na sociálních sítích se nyní zhmotnila do přímého fyzického útoku."

Jako křesťané se ale ptáme dál: jak to vidí Bůh? Proč ten Bůh, který je dobrý, dopouští, aby lidé byli tak strašně zlí? To je odvěká otázka; už mnoho věřících kvůli ní svou víru ztratilo, a mnozí z těch, kteří Boha hledali, ho nakonec odmítli. Jedinou, a stále nedokonalou odpovědí na tu otázku je lidská svoboda. Má-li mít dobro, které konáme, nějakou hodnotu, musíme ho konat z vlastního rozhodnutí, dobrovolně, svobodně. Nemůžeme k němu být donuceni, to bychom byli buď jako zvířata, která jednají pudově, nebo jako počítače, které pracují podle vloženého programu. Svoboda tedy znamená, že máme aspoň možnost jednat jinak, třeba i konat zlo. Bůh to jistě nechce, ale právě kvůli svobodě nám v tom nemůže zabránit.

V Bibli se říká, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu. Být Božím obrazem, to znamená, že jsme svobodní, protože Bůh je zcela svobodný. I když ta naše svoboda může být různým způsobem omezená. Ale taky to znamená, že jsme dobří, protože Bůh je nekonečně dobrý. A myslím, že je to tak, i když o tom někdy můžeme pochybovat: člověk je dobrý, naprostá většina lidí se snaží jednat dobře, a jen díky tomu může celá společnost držet pohromadě. Těch skutečně zlých lidí je velmi málo! Většinu lidí zlo odpuzuje. Viděli jsme to v souvislosti s tou střelbou: pár desítek lidí vyjádřilo podporu pachateli. Ale miliony lidí jeho čin odsuzují, podporují oběti a pozůstalé, posílají jim peníze; všichni se nějak snažíme být si navzájem oporou, překonat tu nenávist láskou.

A pokud jde o lidi, kteří přes to všechno páchají zlo, tak k tomu nám Bible nabízí ten příběh o andělech, kteří se postavili proti Bohu. Někteří ho chápou reálně, někteří symbolicky, ale každopádně nám ukazuje, že nepřítel Boží, nepřítel dobra existuje. Že existují jakési nehmotné, duchovní síly, které se snaží probudit naši temnou stránku a přivést nás k páchání zla. Někteří zločinci říkají: "nechápu, jak jsem mohl něco tak strašného udělat. Nevím, co to do mě vjelo!" Tomu něčemu, co do něj vjelo, jsme dali jméno ďábel nebo satan. A ten má velkou moc, nelze proti němu bojovat jen lidskými silami, musíme hledat pomoc u Boha. Proto se zvláště při těch extrémních projevech zla spontánně obracíme k modlitbě. Bylo až překvapující, s jakou vážností najednou celý ten náš "nevěřící" národ sledoval modlitby a bohoslužby za oběti střelby v Praze. Potřebovali jsme se odpoutat od toho zla, a přimknut se k dobru, k Bohu.

Tím se nakonec dostávám k tomu nejpodstatnějšímu, co je i v titulku tohoto komentáře: Kde je Bůh, když lidé páchají zlo? Myslím, že na tohle máme, jako křesťané, odpověď až překvapivě jasnou. Bůh visí na kříži! O tom je přece celý Nový zákon, o tom je život a smrt Ježíše Krista: Boží Syn se taky stal obětí lidského zla! A proto Bůh je i ten student, který dostal kulku do srdce; Bůh je ten ukrajinský civilista, kterého zabil agresor. A můžeme jít ještě dál: Bůh je ta dívka, kterou zneužil kněz; Bůh je ta žena, kterou desítky let týral agresivní manžel; Bůh je to dítě, které skončilo na drogách, protože ho nikdo nikdy neměl rád. Ano, Bůh visí na kříži! A ztotožňuje se s každým člověkem, který se stal obětí zla.

Ten příběh ale nekončí křížem. Pokračuje vzkříšením. A já přeju nám všem, každému jednotlivě, i celé naší společnosti, aby nás Bůh i po této tragické zkušenosti, a po každé tragické zkušenosti probudil k novému životu.