Kdo se povyšuje, bude ponížen

"Mými největšími klady jsou duševní vyrovnanost a to, že jsem opravdu velmi chytrý… Ne jen chytrý, ale génius… a velmi vyrovnaný génius." To je výrok jednoho ze současných globálních lídrů. Jak na vás působí, když někdo řekne něco takového sám o sobě? Navíc v situaci, kdy ho většina lidí hodnotí jinak? Asi to vnímáme jako nabubřelost, pýchu, narcismus, neschopnost sebereflexe. Přitom takových lidí žije kolem nás spousta. A evidentně se jim to přehnané mínění o sobě vyplácí, neboť se často dostávají do vrcholných rolí v byznysu, v politice a někdy i v církvi.

Ježíš říká něco jiného: "Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (L 14,11) Pokora má větší hodnotu než pýcha. Jak je tedy možné, že ti, kdo se povyšují, zůstávají ve svých funkcích desítky let, nebo dokonce že jsou do nich opakovaně voleni? Všichni bychom přece byli rádi, kdyby nám vládli lidé moudří a skromní. Mocenská realita je však jiná. Dějiny znají mnoho tyranů, kteří byli poraženi a potrestáni, ale znají i mnoho takových, kteří dožili svůj život na vrcholu moci a bohatství. Nedočkali se svého "ponížení". Boží perspektiva ovšem nekončí na horizontu lidské smrti.

Pojďme od mocných tohoto světa k nám bezmocným: jak skloubit výzvu k pokoře s přirozenou potřebou prosadit se, ukázat své lepší stránky, mít zdravé sebevědomí? To nejsou protiklady, ale vzájemně se doplňující vlastnosti, které mohou společně utvářet vyváženou, harmonickou osobnost. Pokora je vnitřní postoj, který se projevuje skromností, vědomím vlastních omezení a závislosti na druhých, na přírodě, na Bohu. Sebevědomí je pocit vlastní hodnoty, důvěra ve své schopnosti a víra, že jsem v Božích rukou.

Je-li člověk Božím obrazem, pak platí obojí: vzhledem k Bohu, k vesmíru, k Zemi, k celému lidstvu jsem jen zrnko prachu. Jako Boží obraz mám však nekonečnou hodnotu a nezpochybnitelnou důstojnost. Můžu tedy – a vlastně musím – být zároveň pokorný i hrdý.

Pokorný člověk má lepší vztahy s lidmi, protože se nad nikým nevyvyšuje, ke všem má úctu. Je ochoten jim naslouchat, vcítit se do nich. Zároveň si zachovává svou hrdost, nikomu nepodlézá ani se nenechá druhými manipulovat. "Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi." (Sir 3,17)

Pokorný člověk je otevřený k učení a změně. Připouští, že nemusí mít vždy pravdu, a proto dokáže přijímat rady, kritiku i nové informace. Vede dialog se zájmem o názor druhého. Zároveň si zachovává kritické myšlení a nepodléhá mentalitě davu a dezinformacím.

Pokorný člověk žije radostně, protože netrpí závistí, přehnanou touhou po moci a majetku, ani strachem z budoucnosti. Dobré věci vnímá jako dar, ne jako samozřejmost. Proto je za ně vděčný a tuto vděčnost také umí vyjádřit – lidem slovy a projevy lásky, Bohu modlitbou. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost." (Sir 3,18)

Pokorný člověk je zakotven v Bohu. Uvědomuje si, že je součástí něčeho většího – přírody, společnosti, univerza – a že nemá vše ve své moci. Nehraje si na boha, protože věří, že skutečný Bůh dává celému světu tvar a smysl. Zároveň pociťuje jeho blízkost a lásku, která ho naplňuje hrdostí na vlastní hodnotu a důstojnost. "Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi." (Sir 3,20)

Jen pokorný člověk je schopen milovat, protože láska je touha učinit druhého člověka šťastným. A toho není schopen ten, kdo myslí jen na své vlastní štěstí.

Co tedy těm pyšným dává jejich pýcha? Nejsou schopni milovat, nejsou zakotveni v Bohu, neumí prožít hlubokou radost ani vděčnost, nemohou se změnit, protože jsou přesvědčeni o své dokonalosti, nemají dobré vztahy s většinou lidí, žijí ve strachu a v konfliktech. Mají jen svou moc a svou iluzi o vlastní genialitě: "Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí." (Sir 3,28)

Pokora není slabost. Pokora je cesta, jak být zakotven v Bohu a žít v radosti, vděčnosti a lásce. To pyšní nikdy nezakusí.