Když Boží lid promluví

Zájem o reformy v církvi je velký. Brání jim ale skrytá touha po moci. Proto je třeba naslouchat Božímu lidu.

Dnes bych chtěl nejdřív reagovat na dvě připomínky k synodnímu procesu, které jsem našel na facebooku: první říká, že "ti, kdo by chtěli reformy v církvi, jako zrušení povinného celibátu nebo větší zapojení žen, tvoří jen malou bublinu, že to není celá církev, ale jenom její malá výseč". No, to jsem si před půl rokem myslel taky. Teď už vím, že ta výseč je docela velká. Podle kvantitativní analýzy, kterou udělali v brněnské diecézi, projevilo zájem o reformy asi 4x víc synodních skupin, než bylo těch, které je výslovně odmítaly. A potřeba zlepšit dialog mezi laiky a kleriky byla vůbec nejčastěji zmiňovaným problémem. Moje zkušenost z litoměřické diecéze je podobná.

Jiný názor na FB říká, že "církev je asi docela tolerantní instituce". Kdybych prý pracoval v soukromém sektoru a takhle na internetu řečnil proti vedení své firmy, druhý den už bych nemusel do práce. Tak jednak: mým šéfem není kardinál Duka, takže proti vedení své firmy jsem nemluvil. Na druhé straně ano, mluvím kriticky o celé církvi, a vážím si toho, že mi k tomu můj biskup i provinciál nechávají prostor. Ale dělám to proto, že nás k tomu náš nejvyšší manažer, papež, přímo vyzval. Co jiného je synodní proces? Myslím, že dobrá firma kritiku ustojí, konstruktivní kritika může dokonce pomoct k jejímu rozvoji.

Ještě se vrátím k té brněnské analýze. Mimo jiné tam zjišťovali, jestli se názory nějak liší podle toho, zda ve skupině byl nebo nebyl kněz. A výsledky? Třeba: pokud byl kněz přítomen, tak se pětkrát pravděpodobněji mluvilo o uchování tradice ve smyslu zachování statu quo, neměnění pravidel v církvi, čili stop reformním snahám. A dvakrát pravděpodobněji se mluvilo o předávání víry, a o uchování základů a stability víry. Na druhé straně: když kněz nebyl přítomen, tak se dvakrát pravděpodobněji řešila role kněze nebo možnost kněžského svěcení žen, a třikrát pravděpodobněji se mluvilo o kněžském celibátu.

Čili: Pokud jde o reformy, tak zájem o ně mají především laici, kněží se je spíš snaží brzdit; jistě ne všichni, ale mnozí. Ono je to vlastně pochopitelné: reformy by přinesly větší transparentnost a větší zapojení laiků v církevních strukturách. Tedy kontrolu a omezení moci těch, kteří ji dnes mají. Jenže kdo by chtěl přijít o svoji moc? Proto mnozí kněží či biskupové zabalují svou touhu po moci do zbožných slov o tradici, o službě, o vůli Boží a tak.

K druhému bodu: kněží mají větší zájem o šíření víry a její neporušené zachování. Já jsem ten zájem našel i ve skupinách, kde nebyl kněz. Myslím, že většina křesťanů cítí potřebu, touhu sdílet s druhými bohatství své víry. Ale rozdíl je možná v tom, co si pod tím kdo představuje. Laici se hlavně ptají, jak svědčit o víře svým životem. Chtějí jednat jako Ježíš, prokazovat lásku svým bližním, předávat poselství o milujícím Bohu, a nekladou tak velký důraz na ty formální věci. Mnozí kněží to mají naopak: trápí je, že lidé nechodí do kostela, ke zpovědi, že nedodržují církevní předpisy... slyším ty nářky každou chvíli. Možná je to tím, že my kněží často vidíme reálný život našich věřících z velké dálky. A setkáváme se s nimi právě jen v kostele, to je naše pracoviště. Málo vcházíme ven, mimo církevní prostředí. Takže co bychom dělali, kdyby byly kostely prázdné? Já mám docela výhodu, že pracuju taky ve škole a ve věznici, takže i kdyby vůbec nikdo nechodil do kostela, tak bych o práci nepřišel.

A třetí zjištění: pokud je ve skupině kněz, tak je zápis silně ovlivněn jeho názorem, i když je tam většina laiků. Ti sice můžou mít názor jiný, ale v přítomnosti kněze se ho neodváží říct; nebo ho řeknou, ale nedostane se do zápisu. To svědčí o obrovské autoritě kněze. A zároveň o velké závislosti laiků na kněžích.

Takže když to sečteme a podtrhneme: ve všech třech příkladech jde o moc, o projevy moci v té podobě, kterou papež František označuje slovem klerikalismus. Ale, než začneme dělat nějakou revoluci: je to opravdu špatně? Moc v církvi přece pochází od Boha! Papež, biskup i kněz jsou zprostředkovateli Božích tajemství. A církev je dílem Božím, které by se nemělo řídit lidskými zákony? Tak proč bychom to měli měnit? Nepřinesou nějaké reformy víc škody než užitku?

Takhle nějak argumentují zastánci starých pořádků. Jistě, něco na tom je. Přesto s tím ale mám zásadní a vlastně velmi jednoduchý problém: prostě to nefunguje! Církvi se nedaří plnit její poslání: jen málo lidí osloví svým poselstvím o Bohu, mnoho lidí naopak odradí svou nesrozumitelností, tvrdostí, formalismem nebo svými skandály. Pokud se nějaké organizaci dlouhodobě nedaří plnit své poslání, tak se v ní něco musí změnit. To platí i v politice a v byznysu. Papež, nás teď vyzval, abychom přemýšleli, jak změnit církev, aby to své poslání plnila líp. Přitom věděl, že to nemůže tak úplně očekávat od těch, kdo jsou nositeli moci. Proto v exhortaci Evangelii gaudium napsal: "Biskup je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a povzbuzoval naději lidu; jindy je svou prostou a milosrdnou blízkostí uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset kráčet za lidem jednak proto, aby pomohl těm, kteří zaostali, a také proto, že samotné stádo má schopnost rozpoznávat nové cesty."

Myslím, že právě tohle teď prožíváme: v rámci synodního procesu začalo stádo rozpoznávat nové cesty. Nejde přece jen o nějaké nahodilé výkřiky: celý proces provázíme modlitbou, ze zápisů je patrná vážnost a odpovědnost, s jakou jsme k diskusím přistupovali. A pokud bychom to chtěli položit na pevný biblický a teologický základ, tak můžeme oprášit tradiční církevní nauku o "smyslu pro víru", sensus fidei.

Ta vychází z události letnic, kdy Boží Duch naplnil celé shromáždění, nejen některé jeho vyvolené členy. Později ovšem získala mnohem větší vliv institucionální složka církve a ten charismatický rozměr zůstal v pozadí. Až druhý vatikánský koncil se znovu vrátil ke kořenům. V konstituci Lumen gentium napsal: "Souhrn všech věřících, kteří mají pomazání nejsvětějšího, se nemůže ve víře mýlit. To se projevuje nadpřirozeným smyslem pro víru celého lidu tehdy, když od biskupů až k posledním věřícím laikům projevuje své všeobecné přesvědčení v záležitostech víry a mravů." V praxi to znamená, že každé důležité rozhodnutí církve by mělo vyjít z procesu společného hledání. Nejen z taktických důvodů, nýbrž z hlubokých teologických důvodů musí "církev učící nejdřív nechat mluvit církev poslouchající, aby i ta učící mohla skutečně poslouchat. Jinak totiž vzniknou odpovědi na něco, na co se nikdo neptá, zatímco otázky, které byly položeny, zůstanou bez odpovědi." Tak to už před třiceti lety vysvětloval kardinál Kasper. A profesor Zulehner dodává, že každý příslušník kléru "se může stát neposlušným vůči Bohu, když nenaslouchá Božímu lidu."

Věřím, že to, co teď prožíváme, je zlomový okamžik v životě církve: dva tisíce let od letnic, padesát let od koncilu, začíná konečně Boží lid promlouvat ve světle a v síle Ducha svatého. Doufejme, že mu pastýři budou naslouchat. Já se o to aspoň snažím - a vím, že zdaleka nejsem sám.