Když mladí Boha nepotřebují

Dnešní svět potřebuje lidi, kteří dovedou spolupracovat na dobrém díle, i když vycházejí z různých názorových a duchovních zdrojů.

Říkali mně kamarádi, rodiče dospělých dětí: vychovali jsme je ve víře a máme radost, že žijí podle křesťanských zásad. Teď přednáší na univerzitách, vzdělávají další generaci a dělají to velmi odpovědně. Ale pokud jde o náboženství, tak nám říkají: jsme vděční za vaši výchovu, vážíme si toho, že stále chodíte do kostela a zůstáváte v církvi. Ale zároveň jsme rádi, že respektujete náš přístup: my si taky zachováváme vertikálu, uznáváme duchovní rozměr života, ale církev, kostel, to nám už nic neříká…

Něco podobného slyším skoro každý den, a možná i vy se s tím setkáváte ve svém okolí, nebo i přímo svých rodinách. Potvrzují to výsledky loňského sčítání účastníků bohoslužeb, které teď začínají zveřejňovat některé diecéze. Třeba v grafu z Olomouce je vidět výrazný propad právě u věkové skupiny 20 až 40 let. Dá se to různě interpretovat, můžeme třeba doufat, že se ti lidé později, až budou mít méně starostí, k Bohu a k církvi zase vrátí. Ale myslím, že u mnoha z nich má ten odchod z církevního společenství hlubší kořeny, a návrat je málo pravděpodobný. O tom svědčí ta celková číselná řada – od roku 1999 se konalo podobné sčítání šestkrát a čísla jdou stále dolů: třeba v ostravské diecézi bylo na bohoslužbě před pětadvaceti lety 73 tisíc lidí, ale v roce 2024 už jen 36 tisíc, tedy zhruba polovina. V olomoucké 112 tisíc a 60 tisíc, tedy o něco víc než polovina. A myslím, že ve zbytku republiky to nebude o moc jiné.

Pokud to zkusíme projektovat do budoucna, tak kolem roku 2050 bychom mohli všechny kostely zavřít. K tomu asi nedojde, spíš bych čekal, že zůstane nějaká malá část praktikujících křesťanů, jakési pevné jádro, které si bude udržovat živou víru, navzdory tomu opačnému trendu. Ale oproti dnešku to bude třeba jen čtvrtina, nebo možná desetina lidí. Jak je to možné? Jak se mohla Evropa, která byla po staletí křesťanská, tak rychle proměnit v tak nekřesťanskou společnost? To je těžká otázka. Ale odpovědi, ke kterým docházíme, někdy nejsou úplně fér.

Třeba už ta otázka, co je křesťanské a co ne. Lidé v Evropě sice opouští křesťanskou víru. Ale zároveň staví na hodnotách jako je lidská důstojnost, rovnoprávnost všech lidí, sociální spravedlnost, pomoc trpícím a vyloučeným, úcta k přírodě… a to všechno jsou hodnoty, které vychází z evangelia, které do naší společnosti vneslo právě křesťanství. Takže bych řekl, že dnešní Evropa je možná víc křesťanská, než to na první pohled vypadá.

Nebo názor, že ztráta víry je důsledkem komunismu, kdy byla naše společnost čtyřiceti let vystavena protináboženské indoktrinaci a křesťané byli různým způsobem pronásledováni. Jistě, na tom něco je, jenže v západní Evropě, kde žila církev po celou tu dobu ve svobodě, je dnes realita velmi podobná, v některých státech možná horší než u nás. Takže hlavní příčiny musí být ještě někde jinde.

Další věc: katolická církev se svým nedemokratickým systémem, důrazem na celibát, odmítáním ženského kněžství atd. už ztratila důvěru nejen veřejnosti, ale i svých vlastních členů. Ano, to je sice pravda, ale většina nekatolických církví má demokracii, nelpí na celibátu, světí ženy na kněze, a lidé od nich taky odchází. Takže ani reforma církve nevyřeší všechno. Církev potřebujeme reformovat ne proto, abychom do ní nalákali masy lidí, ale proto, aby se očistila od toho, co ji vzdaluje evangeliu, aby se znovu stala církví Ježíše Krista.

A ještě jedno téma, o kterém můžeme přemýšlet: rozlišení spirituality a náboženství. Často říkám, že lidé dnes hledají duchovní zakotvení, duchovní hodnoty – tedy spiritualitu, a my jim místo toho nabízíme instituci se systémem rituálů, dogmat a morálních zásad – tedy náboženství. Ale to je moc nezajímá, někdy je spíš odpuzuje, než aby je přitahovalo.

Jan Loffeld v knížce Když Bůh nikomu nechybí jde ale ještě dál. Na základě výzkumů dochází k závěru, že lidé mohou žít smysluplný a šťastný život nejen bez náboženství, ale dokonce i bez toho, co si představujeme pod tím pojmem spiritualita. Známe přece spoustu lidí, kteří mají velmi dobrý systém hodnot, zdravé vztahy, odpovědný přístup k lidem, k životnímu prostředí, k politice. Žijí tedy dobrý život, možná i kvalitnější a hlubší život než mnozí křesťané. Ale církev, ani víru, ani Boha k tomu nepotřebují. Karl Rahner by je nazval "anonymními křesťany", ale jim samotným by nejspíš vadilo, kdyby je někdo spojoval s křesťanstvím.

Když za mnou přijdou rodiče, kteří jsou smutní, že jejich děti už nechodí do kostela, vyčítají si, že je špatně vychovali, že jim neuměli předat svou víru, tak jim většinou říkám: ale buďte rádi, a važte si toho, že se ty vaše děti snaží žít podle křesťanských hodnot, že jsou opravdoví, féroví, odpovědní. A nebojte se s nimi o tom diskutovat – proč je přestalo náboženství zajímat, co jim na něm vadí, nebo co jim schází ze strany církve. Nemusíte je kritizovat, posuzovat nebo odsuzovat. Poslechněte si v klidu jejich argumenty, a možná pochopíte jejich přístup, možná se pak na lecčem i shodnete.

A jak máme na tuhle situaci reagovat jako církev, jako společenství? V podstatě máme dvě možnosti: buď se posilovat ve své výjimečnosti, vytvářet jakousi pevnost víry a pravdy uprostřed hříšného lidstva. A z bezpečí toho svého ostrůvku pak sledovat, jak se celý svět řítí do záhuby. To ovšem vede k pocitu nadřazenosti, k pohrdání těmi, kdo jsou jiní než my, a v důsledku k rozdělení a možná i konfliktům.

Nebo můžeme pokorně přijmout, že nejsme o nic lepší než ostatní, že jsme součástí lidské společnosti, a že nakonec máme všichni stejné touhy: chceme žít v pravdě, lásce, pokoji, solidaritě vůči slabým a bezbranným, a chceme přetvářet svět takovým způsobem, aby to všechno mohlo zakoušet co nejvíc lidí. Tento přístup vede k pokoji, vzájemnému respektu, spolupráci a k naplněnému životu všech. A na téhle cestě se můžeme setkávat jak s těmi, kdo v Boha věří, tak i s těmi, kdo nevěří, nebo věří jinak než my; s těmi, kdo víru ztratili, s těmi, kdo víru hledají, i s těmi, které víra nezajímá.

A taky spolu můžeme mluvit – třeba i o tom, kdo z nás čemu věří, kde hledáme zdroje své naděje, co je pro nás v životě důležité. Možná si pak uvědomíme, jek říká Tomáš Petráček, že "víra je pouze tehdy doopravdy svobodná a nezištná, pokud je možné vést i bez víry v Boha plnohodnotný a naplněný život, kterému opravdu nic nechybí. Jen pak je vztah k Bohu skutečným vztahem lásky."

U nás na Jaboku začne za pár týdnů zkouškové období. Zase se zblízka setkám s asi šedesáti studenty a studentkami posledního ročníku. Vždycky mě překvapuje, jak jsou odhodlaní dát své síly do služeb slabým, chudým, sociálně vyloučeným. Tedy dělat přesně to, co dělal Ježíš Kristus. Mnozí už to dávno dělají. Přitom většinou nejde o věřící křesťany. Ale myslím, že právě takové lidi, kteří dovedou spolupracovat na dobrém díle, i když vychází z různých názorových a duchovních zdrojů, dnešní svět nejvíc potřebuje. A někdy mám dojem, že se to můžeme učit právě od těch mladých, kterým vyčítáme, že nechodí do kostela…