Když schémata selhávají

Během prázdnin jsem se setkal s mnoha lidmi. Jejich příběhy byly radostné i bolestné. Některé z nich vám chci vyprávět.

I když to byla okurková sezóna, tak se pořád něco dělo: americký prezident se snažil ukončit válku na Ukrajině ne proto, aby přestali lidé umírat, ale proto, aby dostal Nobelovu cenu. A válečný zločinec Putin se tomu jen směje. Na pražské teologické fakultě vládne každý týden jiná garnitura, ani nevím, jestli je to fraška, komedie, nebo spíš tragédie... A sleduje to celý svět, naplno se tady ukazuje temná tvář katolické církve. Taky jsou před námi volby, a jako vždy se nám předvádí celá plejáda lidí bez hodnot a bez morálky. A je na nás, abychom mezi nimi rozeznali ty, kteří nějaké hodnoty mají, kterým opravdu nejde jen o vlastní moc, ale o službu nám všem, a těm abychom dali svůj hlas.

Ale než se do toho všeho pustíme, tak bych se s vámi chtěl podělit o pár prázdninových zážitků, nebo spíš se tkání se zajímavými lidmi. Začnu Jendou Zindulkou, salesiánem spolupracovníkem z Prahy, který mně věnoval malou knížku s názvem Na počátku bylo ráno. Je to soubor jeho úvah inspirovaných biblickými texty. Přemýšlí třeba o tom, co všechno had nasliboval Evě, že okusila zakázané ovoce. Nebo co nabídl Zacheus Ježíšovi k večeři. A hned na začátku přemýšlí o tom, jak asi Bůh stvořil svět. Říká, že jednou ráno "po snídani si Hospodin našel dva pěkné křemínky, tak akorát do ruky, a lehounce s nimi o sebe křísl, jen tolik, aby od nich odletěla právě jedna jiskřička. A my té jiskřičce teď říkáme velký třesk." Ano, tak jednoduché to možná bylo, a celý vesmír z toho žije už miliardy let.

Další setkání: s dávným kamarádem, který prožil pár let jako kněz, pak odešel, oženil se, vychoval děti, ale jeho manželství se nakonec rozpadlo. Teď je v důchodu a žije v novém manželství se ženou, která má za sebou podobnou cestu. Zbožný katolík by možná řekl: no jo, z kněžství odešel, z manželství odešel, všechny své závazky porušil, to je špatný křesťan! Jenže, jak říká papež František, na život, a zvláště na lidské vztahy, neexistují jednoduché recepty. Měli bychom dávat "prostor svědomí věřících, kteří často odpovídají co možná nejlepším způsobem na evangelium v rámci svých omezení a mohou růst ve svém osobním rozlišování v situacích, ve kterých selhávají všechna schémata." To je citace z exhortace Amoris Laetitia. Ano, když vím, s čím vším se ten konkrétní člověk musel v životě potýkat, kolik vnějších i vnitřních překážek musel překonávat, tak ho vůbec nemůžu a nechci soudit. Můžu jen s úctou respektovat jeho cestu a prosit Boha, aby mu na ní dával sílu.

Některá setkání byla bolestná. Hlavně když šlo o oběti zneužívání. Nějak se rozšířila informace, že těmto lidem rozumím, že jim naslouchám, že jim věřím. A tak se na mě během prázdnin obrátilo několik žen, které prožily zneužití. Jejich zkušenosti byly docela podobné, ale zároveň velmi odlišné. Podobné v tom, co musely vytrpět: dlouhodobý, často desítky let trvající pocit malé nebo žádné vlastní hodnoty, nepochopení od druhých, včetně těch nejbližších, a taky pocit viny a hříchu. Odlišné jsou ty příběhy v tom, jakým způsobem byli ti lidé zraněni: někdy šlo o léta tvrdého sexuálního zneužívání, od bratrance, od nevlastního otce, od důvěryhodného kněze, někdy to byl jen ojedinělý útok… jindy šlo o zneužití vlivu a moci – když vás někdo zahrnuje láskou, a zároveň vás vede k postojům, názorům, zásadám, se kterými nejste vnitřně v souladu. Anebo duchovní zneužívání: když kněz nebo třeba řeholní představená vám prezentuje svou vlastní vůli jako vůli Boží. "Když jsem se tenkrát svěřila svému duchovnímu vůdci, že si nejsem jistá, jestli naše manželství bude šťastné, tak mi řekl, ať si toho kluka vezmu, že je to Boží vůle. Nakonec to byla tragédie, museli jsme se rozejít. Proč já jsem byla tak blbá, že jsem tomu knězi věřila!?" Ano, je těžké poslouchat tyto příběhy. Ale je dobré, že o tom konečně můžeme mluvit, že se ty zkušenosti sdílí, že jim někdo věří.

Tak teď něco radostnějšího: prožil jsem týden duchovních cvičení se skupinou Volontarií Dona Boska. O těch se moc neví, protože žijí nenápadným, skrytým způsobem. Z hlediska církevního práva jde o sekulární institut, jehož původ sahá až kroku 1917, k Filipu Rinaldimu, třetímu nástupci Dona Boska ve vedení salesiánské kongregace. Jsou to ženy, které se zasvětily Bohu slibem čistoty, chudoby a poslušnosti stejně jako řeholnice, ale netvoří komunity, nejsou uzavřené v klášterech. Žijí civilním, sekulárním životem, pracují jako učitelky, lékařky, redaktorky, úřednice nebo třeba podnikatelky… a právě tím, jak žijí a pracují, se snaží vydávat svědectví o Bohu a o své víře. To setkání pro mě bylo hodně inspirativní. Viděl jsem, jak každá z nich svým originálním způsobem šíří dobro v tomto světě, přispívá ke kvalitě života druhých lidí. A protože nemají vlastní rodiny, tak berou svoji práci jako životní poslání, vkládají do ní mnohem víc energie. Ano, tyto ženy proměňují svět. A mnoho dalších lidí, mužů i žen, kteří zasvětili svůj život službě Bohu a lidem, a dělají to zcela samozřejmě, nenápadně, ale s velikou láskou.

Nakonec ještě setkání s Ludmilou Javorovou a dalšími lidmi, kteří udržují při životě památku tajného biskupa Felixe Davídka. Od jeho smrti uplynulo 16. srpna 37 let a jako každý rok se v ten den konala panychida u jeho hrobu v Tuřanech. Když jsem kdysi v Brně vyrůstal, tak kolovaly o Davídkovi různé informace, se kterými bylo těžké se srovnat – třeba že světí na kněze ženaté muže, a dokonce i ženy; že spolupracuje se Státní bezpečností, protože jinak by mu ty aktivity nemohly beztrestně procházet; že nerespektuje papeže a římské vedení církve. Co z toho bylo pravda a co ne, a jak to vlastně myslel, to se začalo ukazovat až mnohem později, po jeho smrti a po sametové revoluci. Bylo o tom naspáno spousta článků a knih, tak to tady nechci rozebírat. Jestli máte zájem, tak si můžete na mých webových stánkách přečíst zajímavé svědectví od Vladimíra Veškrny, jednoho z kněží, který byl Davídkovi velmi blízko.

Chtěl bych ale připomenout pár lidí, se kterými jsem se setkal na té panychidě. Především, jak už jsem zmínil, Ludmilu Javorovou, jednu z žen, které z rukou biskupa Davídka přijaly kněžské svěcení. Podle církevního práva je sice neplatné, ale vzhledem k současné diskusi má určitý prorocký nádech. Tak se toto setkání stalo jakousi nenápadnou manifestací za práva žen v církvi. Sešla se tam celá skupina brněnských žen, které toto téma aktivně vnášejí do církevního i veřejného prostoru: Hanka Svanovská, Pavla Holíková, Klára Maliňáková, Magda Volková, Michaela Vetišková, Radka Müllerová a další. Z Prahy je přijela podpořit Darina Bártová, jedna z prvních žen, které přijaly kněžské svěcení ve Starokatolické církvi.

No vidíte, tak se mně to otočilo k jednomu tématu, i když jsem to tak původně neplánoval. Napřed ženy zneužívané, pak ženy, které v rámci svého zasvěcení přetvářejí tento svět, a nakonec ženy, které usilují o rovnoprávnost v církvi. Ale ono je to asi dobře, protože tohle téma je teď opravdu hodně aktuální.