Když se gay stane knězem

Katolická církev odmítá kněžské svěcení homosexuálních mužů i manželství stejnopohlavních párů. Je to v pořádku?

Chtěl bych ještě navázat na minulé téma a zastavit se u dvou problémů, kterých jsem se dotkl jen okrajově: kněžské svěcení homosexuálních mužů, a manželství pro všechny.

Papež Benedikt XVI. musel hned po svém nástupu do funkce reagovat na skandály se sexuálním zneužíváním v církvi. Jelikož se ho často dopouštěli homosexuální kněží, tak se odhodlal k zásadnímu kroku: v roce 2005 vydal Instrukci, kde jasně říká, že "církev nemůže přijmout do semináře a připustit ke svátostnému svěcení ty, kdo praktikují homosexualitu, kdo projevují hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo podporují tzv. gay kulturu". A zdůvodňuje to tím, že "zmíněné osoby se nacházejí v situaci, která závažně brání správným vztahům k mužům a ženám."

Ano, z původní motivace to má jakousi logiku. Ovšem zneužívání se dopouští i heterosexuální kněží. Ty dvě oběti, které u nás o svém zneužití veřejně promluvily, to názorně ilustrují: Jiřího Kylara zneužil homosexuální kněz, Jiřinu Kočí naopak heterosexuální. Zároveň ale existuje velká většina kněží z obou těchto skupin, kteří nikoho nezneužívají, ale naopak se snaží věrně dodržovat svůj závazek celibátu. Navíc to Benediktovo rozhodnutí opomíjí skutečnost, že procento homosexuálů mezi kněžími je až několikanásobně vyšší než v průměru celé populace. Což je pochopitelné. Když mladý katolík uvažuje o kněžském povolání, může být právě homosexuální orientace jedním z faktorů, které ho k tomu vedou: ví, že by se nikdy neoženil, a v celibátním kněžství vidí přirozenou cestu, jak naplnit svůj život. Já osobně znám několik kněží, kteří tuto svou orientaci neskrývají, pak jiné, kteří se s tím svěří jen svým blízkým přátelům. Pak je sousta dalších, o kterých se na základě mnoha projevů můžu domnívat, že taky patří mezi gaye, ale nikdy to nepřiznají. Kolik existuje historek o tom, že právě ti největší bojovníci proti gay kultuře jsou sami gayové, to ani nemusím připomínat. Jeden francouzský novinář nedávno na základě patnácti set rozhovorů s lidmi z vatikánských struktur došel k závěru, že čtyři z pěti kněží ve Vatikánu jsou homosexuálové.

To nařízení z roku 2005 tak má nakonec jen jedno vyústění: když se homosexuální muž cítí povolán ke kněžství, musí o své orientaci mlčet... což vede k pokrytectví, a to není dobré ani pro jeho osobní život, a už vůbec ne pro církev, která zdůrazňuje pravdivost. Radek Šoustal ze společenství Logos říká, že "pokud zájemce o výkon kněžství nebo kněz o své orientaci mlčí, tak nemá problém. Ten nastane až ve chvíli, kdy o své orientaci začne mluvit. I v Česku je nemálo případů, kdy byli duchovní zbaveni možnosti vykonávat svou službu poté, kdy se veřejně vyoutovali. Nejen, že tak přišli o práci, o smysl svého dosavadního života, ale též se jim zásadně v danou chvíli změnil okruh přátel a známých."

A ten argument, že homosexualita "závažně brání správným vztahům k mužům a ženám"? Znám mnoho heterosexuálních kněží, kteří se kvůli celibátu bojí žen a v mužské společnosti jen bojují o moc. Opravdu zralých lidských vztahů nejsou schopni. A znám naopak homosexuální kněze, kteří mají zdravé vztahy s muži i ženami. To všechno jsou důvody, proč to nařízení papeže Benedikta považuji za nešťastné. Mnohem lepší by mi přišlo, kdyby budoucí kněží mohli svou orientaci odpovědně reflektovat a v případě homosexuálního zaměření taky svobodně a veřejně přiznat. Takto by pak byli přijati svým biskupem i svými farníky; závazek celibátu by pro ně přitom platil stejně jako pro kněze heterosexuální. Se všemi zápasy a krizemi, které jsou s ním spojeny.

Nakonec chci reagovat na téma, které je asi mediálně nejhlasitější: manželství pro všechny. Souhlasím s papežem Františkem, že je dobré, aby stejnopohlavní páry měly v rámci civilní společnosti právní jistotu v podobě registrovaného partnerství. Nebránil bych se ani diskusi o rozšíření jejich práv třeba v oblasti vdovských a vdoveckých důchodů nebo společné adopce dětí. Jistěže ideální prostředí pro zrání každého dítěte je úplná rodina s biologickou matkou a otcem. Jenže kolik dětí dnes v takovém prostředí skutečně vyrůstá? Odborné výzkumy přitom říkají, že z hlediska zdravého vývoje dítěte je výchova dvěma ženami nebo dvěma muži mnohem lepší než život v ústavu. Dokonce i lepší, život jen s jedním z rodičů, nebo život v rodinách narušených alkoholismem, agresivitou nebo sexuálním zneužíváním. Proč bychom tedy měli bránit harmonicky žijícím stejnopohlavním párům, aby si přisvojili dítě, kterého se jeho vlastní rodiče zřekli? Samozřejmě i v tomto případě by musel být naplněn požadavek zákona, že osoba se může stát osvojitelem, "zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které ji vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem."

Jiná věc je ale to, co se obvykle zkracuje do hesla "manželství pro všechny". Pojem manželství bych na stejnopohlavní páry nevztahoval. Mám k tomu dva důvody. Jeden je biologický - podstatným cílem manželství, který je dán přírodou a jasně formulován na začátku Bible, je plození dětí. Tedy naplnění základní podmínky pro reprodukci lidského druhu. Jistě, ne vždy se to daří, a i pak má manželství smysl. Jenže stejnopohlavní pár nemůže tento cíl nikdy naplnit už ze své podstaty.

Druhý důvod je symbolický: rodina tvořená otcem, matkou a dětmi, tvoří po tisíce let základ naší kultury, naší společnosti, našeho umění. A pro nás křesťany taky základ církve jako společenství lidí s Bohem. Partnerský život gayů a leseb bude vzhledem k jejich procentuálnímu zastoupení ve společnosti vždycky spíš výjimečný. Navíc zdaleka na všichni žijí nebo chtějí žít v partnerství. A ne všichni, kteří tak žijí, touží po tom, aby se jim říkalo "manželé"!

Tady nemůžu souhlasit ani s křesťanský sdružením Logos, kterého si jinak, pro jeho angažovanost ve prospěch homosexuálů mezi křesťany, velmi vážím. Ve svém prohlášení, které je podpořeno stovkami podpisů, píše: "Chceme, aby si heterosexuální i LGBT lidé, kteří chtějí žít v manželství, tedy v dlouhodobém vztahu založeném na vzájemné lásce, úctě, péči a důvěře, byli v přístupu k němu rovni. Všichni jsme přece děti Boží!" Já bych dodal: ano, všichni jsme děti Boží; dejme těmto lidem stejná práva, mějme k nim úctu jako ke každé lidské bytosti, respektujme jejich rozhodnutí, přijměme je i do církevního společenství a nevylučujme je z účasti na Božích darech..., ale neříkejme tomu manželství. Slova mají svou hodnotu! Proto bych i na politické rovině souhlasil s návrhem Marka Výborného na ústavní podporu manželství jako svazku muže a ženy.

Takže na závěr přeji všem lidem, ať mají jakoukoli sexuální orientaci, aby mohli naplnit svůj život takovým způsobem, jaký sami pro sebe a zároveň před Bohem vyhodnotí jako nejvíc smysluplný. A zároveň přeji nám všem i celé církvi, abychom tyto lidi přijímali s úctou a s respektem k jejich svobodnému rozhodnutí.