Kněz je taky člověk

19.04.2023

Kněz má být člověkem hluboké víry a modlitby. To však nestačí k tomu, aby spolu s dalšími křesťany vytvářel církev, která bude skutečně církví Kristovou.

Televize Noe rozjela letos v lednu nový diskusní pořad s docela vtipným názvem Sním s Ním. Zaměřuje se na témata, o kterých se mluví v synodním procesu. Redaktor Pavel Mikšů tentokrát pozval Magdalenu Volkovou a mě, abychom diskutovali o formaci a vzdělávání kněží. Celé si to můžete poslechnout na webu TV Noe. Já bych z toho chtěl připomenout pár zajímavých momentů a přidat nějaké další postřehy k tomu tématu.

Divačka jménem Terezka poslala do vysílání tento příspěvek: "Samozřejmě, že se kněží mají vzdělávat. Nejdůležitější je rozjímání nad svatým Písmem, a ještě více je kleknout před eucharistickým Kristem a bavit se s ním. A vydržet, dokud se neutvoří vztah. To je to nejpotřebnější, z lásky mu věnovat svůj čas. Odpověď na sebe pak nenechá dlouho čekat. Z lásky a pro lásku. Amen." Díky, Terezko, s tím samozřejmě nelze nesouhlasit. Živá víra jistě má svůj zdroj v osobním vztahu s Kristem. Jenže zároveň víme, že taková víra nemůže nahradit běžné lidské schopnosti a kompetence, jako je odborné vzdělání, kritické myšlení, empatie, schopnost dialogu, sebereflexe a podobně. Naopak, ten živý vztah s Kristem by nás měl motivovat, abychom ty kompetence rozvíjeli. Myslím, že tady je kořen jednoho z nevětších omylů mnoha věřících: to přesvědčení, že víra a zbožnost jsou ty nejdůležitější hodnoty, a že na ničem jiném už vlastně nezáleží.

Pak se můžete setkat s knězem, který tráví spoustu času na modlitbách, ale s lidmi se nebaví, nemá je rád, protože mu překáží v jeho lásce k Bohu. Nebo s knězem, který od svého vysvěcení nepřečetl jedinou odbornou knížku, protože on se přece živí slovem Božím; problémům současné doby a lidí kolem sebe nerozumí a myslí si, že jim ani rozumět nemusí. Nebo s knězem, který do svého vztahu k Bohu promítá svou touhu po moci, a pak se chová k lidem, jako by on sám byl Bůh. Žádný z takových kněží si není vědom nějakého problému, protože on přece žije s Bohem. Věřící však těžce nesou, že nežije s nimi. O tom svědčí mnoho synodních zápisů. Ale zároveň, jak se píše v globální syntéze, "tón zpráv není antiklerikální, není zaměřený proti kněžím nebo služebnému kněžství. Mnohé vyjadřují hluboké uznání a náklonnost vůči kněžím, kteří obětavě a věrně konají své poslání, a projevují obavy z mnoha požadavků, kterým duchovní musejí čelit. Zaznívá v nich také touha po tom, aby kněží byli lépe formovaní, lépe doprovázení a méně izolovaní."

Instrukce o kněžské formaci Ratio fundamentalis, která platí pro celou církev, zdůrazňuje, že tato formace má čtyři dimenze: lidskou, odbornou, duchovní a pastorační. Všechny by se měly rozvíjet zároveň, každá z nich je pro kněze podstatná. V průzkumu, který přecházel této diskusi, byla asi 160 věřícím položena otázka: "Je podle Vás stávající forma vzdělávání kněží dostačující?"Průměr odpovědí byl čtyři body z deseti. Tedy nic moc… Sami kněží pak hodnotili svou seminární formaci sedmi body a další vzdělávání necelými šesti. Vidí to tedy líp než ti, kterým mají sloužit, ale taky to není nijak skvělé hodnocení.

Magda Volková, která se odborně zabývá vzděláváním dospělých a zároveň je členkou pastorační rady Brněnské diecéze, vidí kněze především jako člověka, který má stejné touhy, potřeby, ale i obavy nebo zranění jako každý jiný člověk. A dobrá organizace by měla mít nastavené postupy a mechanismy, jak s tím pracovat: "Unavený člověk jiného těžko nadchne nebo má chuť patlat se s lidmi, delegovat jim práci – jednodušší je řídit si věci po svém. Když je na kněze vyvíjen enormní tlak shora i zdola, nemůže to dlouhodobě ustát, pokud nemá systémovou oporu. Těžko lze chtít, aby vytvářel druhým bezpečný prostor, když ho sám nezakouší od svého (lidského) nadřízeného. Pokud kněz nezažívá svobodu, důvěru a otevřenou zpětnou vazbu od svého biskupa, pak se nelze divit, že neustojí kritiku od farníků a uzavře se do sebe, nechce podporovat spolupráci a spoluúčast, chová se mocensky. To je pro jakýkoliv rozvoj a vzdělávání patová situace a není divu, že se do takového systému nehrnou noví kandidáti. A pokud do toho jdou, očekávají nějaké skryté benefity, jako pocit nadřazenosti a úcty od lidí, který pak může vést i ke zneužití moci."

Myslím, že tenhle pohled z vnějšku je velmi cenný. Měli bychom o něm přemýšlet nejen my kněží, ale především biskupové, generální vikáři, děkani, provinciálové a další lidé v klíčových pozicích. Magda Volková se ještě konkrétně ptá, "jaký je vztah mezi knězem a jeho nadřízeným: zda jen ceremoniální, úřední, založený na poslušnosti, nebo vyjadřuje i skutečně týmovou spolupráci, atmosférou opravdového – i mezigeneračního – bratrství. Má kněz u svých nadřízených skutečnou oporu, nebo je degradován na pouhého obřadníka? Jak prakticky funguje systém zpětné vazby? Nepanuje atmosféra strachu? Může si dovolit projevit svůj názor či chybovat? Může věci s někým strategicky probrat?"

Odpovědi budou asi různé, podle toho, ve které diecézi, ve kterém řádu či společenství se nacházíme. Jistě máme v církvi představené, kteří velmi dobře plní svou roli, a jiné, kteří ji plní špatně. Lidé v těch klíčových pozicích zpravidla už nejsou nejmladší, a tedy ani nejsou schopni se nějak radikálně změnit. To jistě neznamená, že by na sobě neměli pracovat. Otázkou ale je, zda se dá nějak systémově směřovat k tomu, aby těch dobrých přibývalo a těch špatných ubývalo.

První krok je určitě v základní formaci, tedy přípravě před kněžským svěcením. Třeba ta instrukce, o které jsem mluvil na začátku, na mě moc povzbudivě nepůsobí. Stále trvá na dlouholetém pobytu bohoslovců v semináři, tedy v jakémsi chráněném prostředí, odděleném od běžných lidských starostí; stále klade hlavní důraz na duchovní rovinu a téměř se nezabývá lidskou emocionalitou, vztahovostí, potřebou intimity… Vůbec nebere v úvahu moderní metody vzdělávání jako je zážitkový tréning, sebezkušenostní výcvik, interaktivní workshopy, supervize, koučink. Nepředpokládá kritické myšlení studentů, jejich případný nesouhlas s některými církevními postoji. Atd.

Už jsem tady asi říkal, že vnímám celé toto téma velmi osobně: můj synovec Daniel prošel olomouckým seminářem, teď je bohoslovcem v římském Nepomucenu a letos v létě by měl být vysvěcen na jáhna. Mám ho rád, vím, že je to upřímný, schopný mladý muž, kterému jde o Boží věc. Celých těch šest let ho na dálku doprovázím a modlím se za něj. Nechtěl bych, aby se stal obětí systému, ve kterém by musel jen držet hubu a krok, a jeho hlavní činností by byla údržba památek. Naopak, byl bych rád, kdyby mohl naplno rozvíjet všechno to krásné, co do něj Bůh vložil. Věřím, že ti, kdo mu poskytují vzdělání a formaci, jsou prozíravější než vatikánští úředníci, kteří stále dokola vydávají stejné dokumenty a nevidí, jak rychle se svět za zdmi Vatikánu mění. Moc bych si přál, aby ta církev, kterou bude vytvářet Daniel a jeho generace, byla církví synodální, otevřenou, chápající. Aby to byla skutečně církev Ježíšova.