Kolik stojí svoboda?

Letošní advent není moc nadějný: šetříme na vánočních dárcích, snižuje se životní úroveň. Ale svoboda a lidská důstojnost jsou vyšší hodnoty než materiální komfort.

Advent znamená začátek. Něco nového, velkého začíná; je to ještě v dálce, spíš to tušíme, než víme; ale bude to Boží; ještě víc, bude to sám BŮH! Izraelský národ čekal na příchod Mesiáše víc než tisíc let. Na co čekáme teď, v tomto adventu? A máme vůbec co očekávat, máme se na co těšit?

Na první pohled asi ne: kvůli inflaci a zdražování energií budou letošní Vánoce skromnější než jindy. A bude hůř: příští rok se sníží náš hrubý domácí produkt - čili sníží se životní úroveň. To všechno v důsledku války na Ukrajině. Těžko se pak můžem divit, že mnoho lidí, i křesťanů, by ji chtělo co nejdřív ukončit, za každou cenu. Nedávno mně kdosi říkal: "Ukrajina přece vždycky patřila pod Rusko, tak ať tam zůstane, podřídí se Putinovi a bude pokoj!" Nebo: "Křesťani by měli být proti válce, tak proč dodáváme Ukrajincům zbraně?" 60 procent Čechů se dokonce domnívá, že vláda pomáhá ukrajinským uprchlíkům na úkor vlastních občanů; přesná čísla přitom ukazují, že to vůbec není pravda.

O čem to svědčí? O tom, že leckomu je milejší žvanec do huby než svoboda ducha. Nebo, mírněji řečeno, že mnoha lidem záleží víc na jejich materiálním standardu než na lidské důstojnosti. Mikuláš Minář ve svém poselství k výročí sametové revoluce napsal, že "demokracii a svobodu nelze ustavit pouze plamennými řečmi, vyzýváním k míru a prosazováním zásady "přece neomezíme náš pohodlný konzum." To vše je svým způsobem důležité. Ale jen do chvíle, než narazíte na agresora, který Vám chce svobodu násilím vzít. Pak totiž platí úplně jiná zásada: "Silnější vyhraje." A silnější znamená obětavější."

Tady bych zpozorněl: silnější znamená OBĚTAVĚJŠÍ. Tedy ne ten, kdo má víc vojáků a zbraní, ale ten, kdo má větší ochotu pro své hodnoty něco obětovat. Nezní vám to tak nějak křesťansky? Boží syn za nás přinesl oběť nejvyšší; kdo chce jít za ním, ať nese svůj kříž... Minář píše dál: "Na Ukrajině umírají za svobodu tisíce nevinných lidí. Proč to dělají? Mají to zapotřebí, mrznout bez vody a elektřiny, umírat pod ruskými zbraněmi? Nebylo by jednodušší nějak se s diktátorem dohodnout, přenechat mu pár tisíc čtverečních kilometrů a věnovat se raději byznysu? A nebylo by pro nás samotné jednodušší dělat, že se nás to netýká, že s tím nechceme mít nic společného? Ano, bylo by to jednodušší. Ale vedlo by to ke ztrátě svobody a důstojnosti nejen ukrajinské, ale i naší vlastní. Svoboda je totiž nakonec možná jen díky ochotě něco pro ni obětovat. Kde není ochota k oběti, nemůže demokracie a svoboda přežít." A slovenská prezidentka Zuzana Čaputová říká, že "pokud se demokracie nebude bránit, budeme poslední, kdo ji zažije."

Často se mluví o této válce jako o konfliktu hodnot: proti autoritářství, pohrdání životem a velmocenské snaze ovládat slabší sousedy, stojí hodnoty jako svoboda, úcta k slabším a respekt k právnímu řádu. Které z těch hodnot jsou více či méně křesťanské, o tom snad není třeba diskutovat. Zároveň ale musíme počítat se starou zkušeností "podle sebe soudím tebe": kdo se drží toho mocenského pojetí, ten předpokládá totéž i u svého protivníka. A nikdy nepochopí, že jemu může jít o něco jiného - třeba právě o svobodu. K tomu ještě jedna citace od Mináře:

"Vladimir Putin si udělal propočty. Vyšlo mu, že slabší a menší Ukrajina bude snadná kořist. Jenže se přepočítal. Ten starý cynik do svých rovnic zapomněl zahrnout to, co sám nezná. Narazil na sílu, s níž nepočítal. Tou silou je nejen svobodný demokratický svět, jeho ekonomika a moderní technologie, ale především nadčasové ideály, pro které stojí za to trpět. Tahle drobná chyba ve výpočtu navždy promění svět. Vladimir Putin prohraje. Znemožnil sebe i Rusko, zdevastoval vlastní armádu i ekonomiku, a zatímco Zelenskyj kráčí po osvobozeném Chersonu, on se krčí zalezlej někde v bunkru a děsí se blížícího se konce. Proč? Protože nepochopil sílu svobody."

Ano, možná to zní jako trochu nadnesená a hodně vzdálená fantazie. Jenže tady je teď naše místo, a snad i náš úkol, jako křesťanů: aktivně přispět k tomu, aby se ta fantazie naplnila. Jak?

Tuto neděli mně lidé po mši děkovali, že kážu jasně a konkrétně, že říkám nejenom "modleme se za mír", ale taky "něco pro to dělejme". Že neříkám "strany by se měly dohodnout", ale říkám, že "agresor musí být poražen". Že nemluvím o abstraktních dogmatech, ale o tom, co lidé prožívají. Myslím, že to je výzva nejen pro nás kazatele. Podle průzkumu z jara desetina učitelů věří proruské propagandě - co asi potom říkají dětem? A obávám se, že mezi faráři to bude podobné... Jiní se snaží o jakousi "nestrannost" - jako by dobro a zlo mělo stejnou hodnotu. Tak to dělala vatikánská diplomacie během druhé světové války - a dodnes je za to terčem kritiky. Znám kněze, kteří v kázáních hřímají proti těm, kdo zabíjí nenarozené děti, ale odmítají obvinit ty, kdo bombardují elektrárny a obytné domy. Neměli bychom se řídit spíš tím biblickým: "pravda vás osvobodí"?

Proto je potřeba o téhle válce otevřeně mluvit, bavit se s dětmi, dávat zpětnou vazbu učitelům a farářům. Jinak otvíráme dveře dezinformacím, a tak podporujeme agresora a ohrožujeme i svou vlastní bezpečnost. Jsem rád, že aspoň některá média, hlavně ta veřejnoprávní, tomuto pokušení nepodléhají. A mrzí mě, když nový pražský arcibiskup, místo aby nám nabídl jasné slovo v těžkých časech, tak nechává faráře po celý advent číst pastýřský list s katechezí pro malé děti.

Další způsob, jak přispět k porážce tyrana, je trpělivé přijímání té materiální újmy, kterou kvůli němu musíme snášet: většina z nás asi letos sníží své výdaje na vánoční dárky. Nebo budeme o jeden či dva stupně míň topit. A zase, to je přece taky křesťanský přístup: "nemůžete sloužit Bohu i mamonu"! Ono to může být i očistné: zjistíme, že vlastně mnoho věcí nepotřebujeme. Kupovali jsme je jen proto, že nám je nabídla reklama a zrovna jsme měli peníze. Tak je teď prostě nekoupíme a vůbec nic se nestane. Nebo pocítíme, že nám něco schází, ale přitom objevíme jiné hodnoty: třeba nepoletíme na Kanáry, ale objevíme krásu Šumavy; nebo přestaneme jezdit autem a zjistíme, že ve vlaku se dá plnohodnotně pracovat; nebo porouchané či obnošené věci hned nevyhodíme, ale zkusíme je opravit. A to může mít i další účinky: jednak nám zbude pár korun na pomoc těm, kdo mají ještě míň než my; a jednak nebudeme tolik zatěžovat přírodu, která se už tak pod tlakem naší civilizace hroutí.

Když vyvedl Mojžíš svůj národ z Egypta, čekala je dlouhá a těžká cesta. Putovali pouští 40 let. Ale nakonec došli do země zaslíbené. Když se Josef s Marií vydali do Betléma, čekala je taky dlouhá a těžká cesta. Ale na jejím konci se narodil Boží Syn. Nás všechny, naši církev, naši společnost, celé lidstvo čeká teď možná taky dlouhá a těžká cesta. Abychom zachránili svoji svobodu a zároveň nezničili naši krásnou planetu, tak si budeme muset zvyknout na to, že máme míň peněz, míň věcí, možná i míň tepla. Ale co je to proti lidem v Chersonu, kteří nemají VŮBEC NIC?