Konec barokního triumfalismu

Na pohřbu kardinála Duky řekl arcibiskup Graubner mimo jiné toto: "Dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost."

Musím se přiznat, že mně dalo hodně práce, než jsem to kázání zpracoval a sám si nějak vyhodnotil, v čem s ním můžu souhlasit a co vidím jinak. Asi největší problém mám hned s tou první větou: zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství považuje kazatel za jednostranné. Ale Ježíš přece opakovaně říká, že Bůh nás miluje. O Boží lásce a o jeho milosrdenství mluví mnohem víc než o hříchu, trestu a pekle. Pavel a Jan ve svých listech se k tomu vrací stále znovu. Pokud je to tedy jednostranné, tak byl jednostranný i sám Ježíš. A jednostranný je i Bůh, o kterém Ježíš mluví.

Malá odbočka: v Americe dělali výzkum, jak souvisí náboženství s mozkovou aktivitou. Zjistili, že "rozjímání o milujícím Bohu posiluje zejména čelní mozkové laloky a cingulární kůru, kde sídlí empatie a rozvažování. Přemýšlení o hněvivém Bohu naopak posiluje limbický systém, kde se hromadí agrese a strach. Závěr je varovný: Bůh, kterého jsme se rozhodli milovat, nás mění k obrazu svému, bez ohledu na to, zda existuje nebo ne."

Ano, i proto bych řekl, že právě k té biblické jednostrannosti, k tomu pohledu na Boha milujícího, se potřebujeme vrátit. A že to stále ještě neděláme dost. Třeba mši začínáme vyznáním hříchů. Ale pak ještě já jako kněz prosím Boha před evangeliem, ať mně očistí srdce i ústa, po předložení darů si umývám ruce a říkám "smyj ze mě Bože mou nepravost a očisť mě od hříchu", v Otčenáši prosíme "odpusť nám naše viny", před přijímáním vyznáváme, že si nezasloužíme, aby k nám Pán přišel, mezitím to slyšíme v biblických textech, v liturgických modlitbách, v kázání… Skutečně máme pocit, že jsme tak zlí, že se musíme stále dokola doprošovat Božího odpuštění? Nestačilo by vyjádřit tu lítost jen jednou?

Možná právě to zdůrazňování naší hříšnosti mnoho lidí od křesťanství odrazuje. Ne že by si mysleli, že žádné hříchy nemají. Často právě naopak – jsou si vědomi své nedokonalosti, mnozí i trpí pocitem viny, a tento přístup církve je sráží ještě víc k zemi. Kdysi jsem se zúčastnil bohoslužby pro oběti zneužívání v církvi. Byl to nějaký mariánský svátek. Kněz mluvil o tom, jak Panna Maria obětavě snášela své bolesti, a povzbuzoval nás, abychom taky odevzdaně nesli svůj kříž. Po mši se mně ptalo několik lidí: "a to nám jako chtěl říct co? Že tu bolest, to zranění, které nám způsobili jeho spolubratři, máme trpělivě nést? Jenže my už to neseme desítky let, trápí nás kvůli tomu zbytečný pocit viny, to ještě nestačí? A ti, kdo nám to způsobili, nemají žádný problém." Bylo to pro ně hodně těžké.

Další téma: upuštění od zpovědní praxe. Ano, k tomu postupně dochází, a já si nemyslím, že je to špatně. Jen se vracíme k základům, k podstatě této svátosti. V posledních staletích se z ní stala rutina, která v lepším případě pomáhá jako jakási pravidelná sebereflexe, metoda trvalé práce na sobě. V horším případě je to nepříjemný rituál, který musím absolvovat, abych si odškrtnul, že mám splněnou povinnost, že zase můžu chodit ke svatému přijímání, a že snad neskončím v pekle. To je ovšem z teologického hlediska nesmysl: Bůh odpouští hříchy i bez zpovědi, na základě lítosti. Církev říká, že svátost smíření nutně potřebuju, jen když se dopustím opravdu těžkého hříchu, a to snad většina z nás nedělá. Ano, pravidelná sebereflexe měli je nutná, měli bychom na sobě pracovat. Ale způsobů, jak to dělat, je spousta. Nejen zpověď, dnes je běžná psychoterapie, různé metody koučování, v křesťanském prostředí se vzájemně duchovně doprovází laici, a nepotřebují k tomu kněze. Takže kdy, proč a jak často přijmout svátost smíření, záleží na svobodném rozhodnutí člověka. Jeden bude chodit každý měsíc, protože mu to pomáhá v duchovním růstu, jiný přijde jen tehdy, když mu bude svědomí vyčítat nějaké opravdu zásadní selhání.

Dál se v tom kázání říká, že "někteří přestali počítat i s peklem". No, nevím. Já třeba počítám s peklem jako s jakousi hrozbou pro ty, kdo se z vlastního svobodného rozhodnutí postaví proti dobru, pravdě, kráse, lásce – tedy proti samotnému Bohu. Ale i když jsem léta pracoval se zločinci, s chladnokrevnými zloději, násilníky, vrahy, tak bych si netroufl o nikom z nich říct, že skončí v pekle. Nevidím do jejich hlavy, nevidím do jejich svědomí; to, co vidím, je kriminální prostředí, ve kterém mnozí od malička vyrůstali; psychické nemoci a poruchy osobnosti, kterými trpí; výčitky svědomí, které je vedou k sebedestrukci a k nenávisti vůči sobě i všem lidem. Kde je hranice mezi tím, za co nesou plnou odpovědnost, a tím k čemu jsou předurčeni svými geny a prostředím? Nevím… a taky nevím, co se odehrává mezi Bohem a člověkem v okamžiku toho definitivního setkání, ve chvíli smrti. Proto nemůžu vědět, jestli někdo půjde do pekla, nebo jestli nakonec to peklo není úplně prázdné.

Na druhé straně věřím, že člověk, který se snaží dobře žít, i když se mu to ne vždycky daří, v pekle neskončí. To by přece bylo rozporu s Ježíšovým poselstvím o milujícím Bohu, i s jeho obětí na kříži, díky níž jsme od zla, hříchu i věčné smrti vysvobozeni. A hlavně: já nechci dělat dobro jen ze strachu před pekelným trestem. Já se snažím být dobrý proto, že Bůh je ke mně dobrý, a že tím přispívám k dobru a kráse celého stvoření. A myslím, že to tak má většina lidí. Proto mně připadá nesmyslné hrozit jim peklem. Ne, za to, že se občas s někým pohádám, za to neskončím v pekle. Že jsem někdy nešel v neděli do kostela nebo každý měsíc ke zpovědi, za to taky neskončím v pekle. Žena, která odejde od násilného manžela a najde si jiného, milujícího, za to nemusí jít do pekla. Když manželé používají jinou antikoncepci než PPR, tak za to taky nepůjdou do pekla. Neříkám, že tohle všechno je v pořádku. Ale jsou to situace, ano, často i chyby, ze kterých se učíme, které nás posouvají dál. A taky v nich zakoušíme Boží milosrdenství a útěchu.

Ještě jedna věta z toho pohřebního kázání: "Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost." No a co? Ježíš, Boží syn, snad měl nějaký majestát, moc a velkolepou vznešenost? Vždyť to byl obyčejný řemeslník, potulný kazatel, který měl jakousi přirozenou autoritu, ale nějaký "majestát, moc a velkolepou vznešenost" zásadně odmítal. K Bohu, tomu nebeskému, vesmírnému, který nás všechny přesahuje, se obracel jako ke svému otci, tatínkovi. A nás učil, abychom to dělali taky tak: Otče náš… Snad nejvýstižněji komentoval celé to kázání religionista David Václavík: "Nic nevystihuje lépe mentální rozdíl mezi barokním triumfalismem těchto lidí a církví, kterou by potřebovala dnešní doba."

Ano, nemusíme hrozit peklem, nemusíme zdůrazňovat Boží majestát, můžeme věřit v milujícího Boha. Můžeme vytvářet takovou církev, jakou potřebuje dnešní doba a jakou si snad přál i Ježíš Kristus.