Konec klerikální církve

Významné osobnosti už desítky let mluví o nutnosti reforem v katolické církvi. Podaří se je konečně uskutečnit?

Na začátek řeknu citát, můžete hádat, kdo a kdy ho napsal: "Končí jedna velká epocha církevních dějin, klerikální církev. Její kultura byla 400 let velmi plodná. Ale ta doba končí… Kléru se jeho pozice těžko opouštějí. Kdo je privilegovaný, ten si to neuvědomuje."

Uhodli jste? To nejsou slova nějakého současného církevního progresisty. To řekl před dvanácti lety starý, moudrý pan profesor Ludvík Armbruster, jezuita, který prožil padesát let jako misionář v Japonsku, a pak byl děkanem pražské teologické fakulty. Na jeho slova tehdy navázal stejně starý kněz Jan Rybář, za komunismu poltický vězeň:

"Klérus má přijmout novou situaci. Po pěti stoletích "otcování" má přejít do funkce "obsluhy u stolu". My klérus se pudově bráníme: držíme se talárů, kolárků, miter, titulatury, Tridentu a latiny. Ta má ovšem dávno svůj život za sebou. Kurie se tuze bojí zeštíhlení, ale my máme mezi sebou nástupce apoštolů, biskupa, který může spoustu věcí řešit doma. Je to návrat k podstatě služeb v církvi, kdy na jejím těle splaskne nejeden novotvar. Řez bolí, ale uzdraví."

Oba tito autoři zemřeli těsně před zahájením synodního procesu. Myslím, že by z něj měli radost, protože realizuje myšlenky, které oni v sobě už dlouho nosili. A nebyli sami. Chci vám dnes ukázat, že to, co teď prožíváme a čeho se mnozí obávají, není nic nového. Naopak, zájem o reformy provází církev minimálně posledních šedesát let, od druhého vatikánského koncilu, který sice přinesl krásné myšlenky, ale nedovedl je k realizaci. A uvědomovaly si to mnohé osobnosti, které mají díky svému životnímu příběhu velkou autoritu.

Třeba Bernhard Häring, jeden z největších morálních teologů dvacátého století. Ten mluvil v posledních letech svého života velmi kriticky o některých praktikách v církvi. V knížce Jde to i jinak, která vyšla i v češtině, napsal o způsobu jmenování biskupů toto:

"Jistě lze uvést důvody pro starou praxi, podle níž biskupy jmenoval papež, neboť tím byli vyňati z poltické moci císaře, králů a knížat. Avšak to, že je dnes Vatikán prakticky samojediný příslušný jmenovat zhruba pět tisíc biskupů na celém světě, vede k nesmírnému centralistickému soustředění moci. Je zavádějící, když se přitom říká, že rozhoduje papež. Jak by mohl jeden člověk zároveň dobře spravovat diecézi města Říma, být primasem Itálie a zároveň pastýřem celé církve? Jak by mohl byť jen zhruba dohlédnout na pět tisíc biskupských jmenování? Zde je na hlavu postaven církví tak důrazně hájený princip subsidiarity. K takové jmenovací a kontrolní instanci patří obrovský aparát byrokracie a formálních či neformálních informantů, jakož i tuny archivních spisů. Navíc to vůbec neodpovídá prastarému, koncilem znovu potvrzenému principu kolegiality. Tak vznikají nezdravé mocenské propletence a chřadne vzájemná důvěra." Tak to napsal Häring už před třiceti lety. Dodnes se na tom nic nezměnilo, což ukazuje třeba smutný příběh trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka… Uvidíme, zda to někam posune synodální proces.

Další citát je od Carla Carretta, který žil dlouhá léta jako poustevník v africké poušti. Za komunismu jsme hltali jeho duchovní knížky, které se u nás šířily samizdatem. Roku 1983, tedy už před 40 lety, napsal toto:

"Strach ze svěcení ženatých mužů je ve skutečnosti projevem nedůvěry vůči manželskému stavu, je důkazem toho, že celibát je v církvi stále ještě pokládán za pravý a jediný stav dokonalosti. A to je omyl. Sám jsem přijal od Pána charisma celibátu. Nemohu však snést představu, která se do církve vloudila – představu, že můj stav je "zvláštní", že to je druh dokonalosti. Vždyť podstatou dokonalosti není celibát, ale láska. Setkal jsem se s tolika manželi, jejichž láska, schopnost sebeobětování, modlitba a sjednocení s Bohem byly o tolik větší, než je tomu u mne.

Je absurdní říkat: "Nejsou kněžská povolání", zatímco je jich všude ve světě, v církvi plno. Samozřejmě, že už nenajdete povolání do "seminářů včerejška"; můžete jich však najít, kolik jen chcete, v "seminářích dneška": v církevních společenstvích, která se ubírají vážnou cestou víry a nerozlišují lidi podle věci tak intimní, jako je celibát. V takovém společenství mladý člověk putuje s bratry a sestrami cestou víry a lásky, slouží jim svou obětavou prací a ožení se nebo neožení podle toho, k čemu ho volá Bůh. A když společenství dospěje k tomu, že potřebuje kněze, může ho biskup vybrat z mnohem většího počtu kandidátů, než jaký by tvořili pouze svobodní. Je to snad v rozporu s evangeliem? Je představa, že by vám Tělo Kristovo mohl podat váš vlastní otec, opravdu tak zvláštní?"

A když jsem nedávno zmínil naši sněmovní skupinu Starost a naděje, kterou jsme kdysi vytvořili ve Fryštáku spolu s Markem Výborným, Magdou Ehrlichovou, Vláďou Vechetou a dalšími, tak vám ještě přečtu odstavec z našeho Listu pastýřům:

"Aktivní podíl na životě církve je možný pouze v atmosféře partnerství, jejímž základním projevem je svoboda, vzájemná úcta a otevřenost k diskusi o čemkoliv. Cílem diskuse nemusí být jednotný závěr, ale vyjasnění stanovisek a vzájemná tolerance a přijetí v odlišnostech. Obáváme se, že dialog o zásadních otázkách života církve se podobá spíše monologu vedenému na různých rovinách, které se však navzájem míjejí. Za dialog nepovažujeme způsob dosavadní komunikace pastýřů se svým stádem, která je vedena převážně jednostranným způsobem kladení otázek a jednoznačných odpovědí z pozice autority. Proto vidíme jako velmi důležité, aby biskupové naslouchali hlasu teologů, kněží i laiků a vedli s nimi obousměrný otevřený dialog. Navrhujeme, aby byly postaveny všechny potřebné platformy dialogu, např. fungující pastorační rady na úrovni farností i diecézí."

Takhle to viděla skupinka nadšenců před pětadvaceti lety. Tenkrát reagovali biskupové – pokud vůbec reagovali – odmítavě. Považovali takové nápady za nebezpečné; možná se báli ztráty své moci. Dnes, díky papeži Františkovi, na tom začíná pracovat celá církev. Tak na závěr ještě jeden citát od Carla Carretta, který myslím výstižně shrnuje to, co mám na mysli:

"Co všechno bych ti mohl vyčíst, církvi, a přece jak velice tě miluji! Kolik utrpení jsi mi způsobila, a přece za co všechno ti vděčím! Nenašel jsem na světě většího tmáře, než jsi ty, nenašel jsem nikoho, kdo by byl pohotovější ke kompromisům a falši než ty – a nesetkal jsem s ničím ušlechtilejším a krásnějším. Kolikrát jsem měl chuť zabouchnout před tebou dveře své duše – a kolikrát jsem prosil, abych směl zemřít v tvém bezpečném náručí. Ne, nezbavím se tě, protože já jsem ty – i když ne zcela úplně ty. A potom – kam bych šel? Založit nějakou jinou církev? Ta by však měla stejné chyby, jaké máš ty."

Díky, Carle Carretto! Ani já nechci zakládat novou církev. Ale spolu s tebou, s Bernhardem Häringem, Ludvíkem Armbrusterem, Janem Rybářem, papežem Františkem a mnoha dalšími chci pracovat na tom, aby ta naše církev byla skutečně církví Ježíšovou.