Konec světa není katastrofa, ale triumf

17.11.2024

Vždycky před závěrem církevního roku čteme Ježíšovu eschatologickou řeč, letos tu Markovu. Pár veršů před dnešním úryvkem najedeme předpověď válek a hrůz: "Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí."

A vždycky, když nějakou skutečnou hrůzu zažijeme, mimoděk se ptáme: to už je ono? Už to přišlo? Nebo už to začíná? Prožíváme válku na Ukrajině, v Gaze, v Súdánu… Náš svět není tak bezpečný, jak bychom si přáli. Stále v něm je dost lidí, kteří se poddali zlu, kteří jsou v jeho moci a kteří chtějí páchat zlo na druhých. Jenže to není nic nového, to bylo v dějinách nesčetněkrát. Jen my jsme si po sametové revoluci zvykli, že se máme dobře. Chvíli to možná vypadalo, že dějiny skončily, že teď už bude všude klid a demokracie. Jenže dějiny neskončily. Svět je stále tím světem, jakým vždycky byl: světem, v němž má velké slovo zlo, násilí a smrt.

Ježíš řekl, že "nepomine toto pokolení, než se to všecko stane." První generace křesťanů to chápaly doslova a očekávaly konec světa ještě za svého života. Realita však bylo jiná, a dodnes nevíme, co přesně Ježíš těmi slovy myslel. Spíš je tedy pro nás aktuální jiná věta: "O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec." Nevíme: to znamená, že to může být klidně zítra – nebo taky za tisíce let.

Máme tedy pořád žít v napětí, v nejistotě, co bude zítra? Zda se vůbec zítřka dožijeme? Myslím, že problém je jinde: my ten konec automaticky vnímáme jako něco strašného, katastrofického, negativního. Ale Ježíš říká: "A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe." Konec světa tedy není katastrofa, ale vítězství, triumf – vítězství dobra nad zlem; vítězství těch, kdo jsou "vyvolení". Tedy těch, kdo se vzepřeli zlu, ale taky těch, kde svého zla litovali a přijali Boží odpuštění. Podobně píše Daniel: "V té době bude zachráněn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize."

Kdykoli se mluví o smrti, sám se až divím, že z ní vlastně nemám strach: žil jsem smysluplný život, udělal jsem leccos dobrého. Svých chyb jsem litoval, stále znovu přijímám Boží odpuštění. Můžu se tedy Bohu podívat zpříma do očí. Těším se na setkání s ním, nemám se čeho bát. I kdybych zítra zemřel, žil bych o 22 let delší život než můj bratr a sestra, kteří zemřeli ve 44 letech. Smrt patří k životu, smrt je součástí přírody i Bohem nastavených zákonů. Nevadilo by mně ani, kdyby zítra přišel ten Ježíšem avizovaný konec světa. Nepotřebuju se na něj zvlášť připravovat, může přijít kdykoli. I na to se těším, až uvidím "Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou".


Na druhé straně, když tu smrt – nebo jakoukoli škodu – působí svévolně a zbytečně člověk člověku, pak to není běžnou součástí přírody. Většina živočišných druhů nevraždí bezdůvodně jiné členy svého druhu. Člověk to umí nejlíp, dokonce i tak, že si při tom ani nepotřísní ruce krví. A přitom to dělat nemusí, rozhoduje se k tomu zcela svobodně. Ano, vrahy je třeba potrestat a proti teroristům bojovat. Ale jako křesťan se ani jich nemusím bát! Protože vím, že mohou uškodit tělu, ale duši zabít nemohou.