Konec vatikánského centralismu
"Nemyslím si, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné decentralizaci." (Papež František, Evangelii gaudium 16)
Minulý týden byla zveřejněna zpráva Studijní komise k jáhenskému svěcení žen. Výsledek je negativní, ale není to ještě definitivní závěr. Zkoumání bude pokračovat. Ta komise ovšem pracuje už pět let, a pořád k ničemu nedospěla. Jen doporučuje vytvářet nové pastorační služby, které by podporovaly spolupráci mužů a žen. Snad se tedy blížíme k tomu, že ženy budu moci vstupovat v církvi do všech funkcí a rolí stejně jako muži, s výjimkou těch, ke kterým je nutné svěcení.
Role žen v církvi byla taky jedním z hlavních témat synodního procesu. V Závěrečném dokumentu se píše (60): "Na základě křtu mají muži a ženy v Božím lidu stejnou důstojnost. Přesto ženy stále narážejí na překážky, které jim brání v dosažení plnějšího uznání jejich charismat, povolání a místa v různých oblastech života církve. Neexistuje žádný důvod, proč by ženy nemohly zastávat vedoucí role v církvi: to, co pochází od Ducha svatého, nelze zastavit."
Ano, jenže všechny ty skutečně vedoucí role jsou vázány na kněžské svěcení. A z toho jsou ženy vyloučeny. Takže církev si vlastně protiřečí: chce dávat ženám vedoucí role, ale zároveň jim to zakazuje. A zdůvodňuje to vlastně jediným argumentem: "Mužství Krista – a tedy i mužství nositelů svěcení – není náhodné, ale náleží k podstatě této svátostné identity, která uchovává Boží řád spásy v Kristu. Její změna by neznamenala jen úpravu služby, ale narušení snubního významu spásy." Rozumíte tomu? Já ne, a to mám dost slušné teologické vzdělání. Tato věta ovšem neprošla hlasováním členů komise, takže ve zprávě nakonec není.
Pak se uvádí argument historický – nikdy to v církvi nebylo. No, jáhenky asi byly, ženy s kněžským svěcením asi ne. Ivan Foletti ale říká, že v prvotní církvi, zhruba až do 5. století, měly ženy mnohem významnější pozici, než mají dnes. "Byly součástí hierarchie a měly přístup i k oltáři." Proč by tedy dnes, v době rovnoprávnosti, neměly mít skutečně rovná práva? A pak jde ještě o jednotu: někteří se bojí, že kdyby k tomu došlo, tak by se nějaká část církve odštěpila. Na to jedna žena reagovala: "Co když ale rozkol hrozí úplně stejně, ne-li ještě výrazněji, když ženy nemohou být ani jáhenkami?"
Ano, je pravda, že v některých zemích by to nebyl problém, lidé by to rádi přijali. Ale jinde, v místech, kde vládne spíš patriarchální kultura, by to bylo nemyslitelné. S tím souvisí jiné synodní téma – decentralizace. Papež František napsal už v roce 2013: "Nemyslím si, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování těch otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné "decentralizaci"." (Evangelii gaudium 16)
Synodní dokument dokonce říká, že se církev v různých místech světa může pohybovat "v různých rytmech". A dává instrukce k tomu, jak se mají některé papežské pravomoci přesunovat na nižší úrovně: kontinentální shromáždění, biskupské konference, jednotlivá biskupství. Tím by se církev vrátila k tomu, jak fungovala po většinu svých dějin. Protože to, v čem žijeme dnes, že o všem rozhoduje Vatikán, to je až vynález posledních sto padesáti let.
Do jisté míry už tu decentralizaci máme. Když papež umožnil žehnání homosexuálním párům, tak se proti tomu vzbouřila církev v Africe. Ano, nikdo nenutí Afričany, aby to dělali. Papež jen říká, že můžou. A naopak tam, kde to místní kultura umožňuje, se tato praxe rozvíjí. Nebo přístup k eucharistii pro rozvedené, žijící v necírkevním svazku: kterýkoliv biskup může už teď na základě encykliky Amoris Laetitia nastavit ve své diecézi postup, kterým lze k této možnosti dospět. U nás je to zatím možné jen v diecézi plzeňské.
Otázka je, co by mělo být nadále vyhrazeno papeži a co se může rozhodovat na těch nižších úrovních. O tom ještě není rozhodnuto, tak zkusím trochu fantazírovat. Ta komise, o které jsem mluvil na začátku, třeba za dalších pěl let oznámí, že ženy můžou přijímat jáhenské svěcení. A papež předá pravomoc k rozhodnutí biskupským konferencím. Afrika, nebo třeba Indie to odmítne. Ale v Německu nebo Francii, nebo třeba i u nás, jáhenky budou. A za dalších pět let – nebo padesát let – by se mohla podobně řešit otázka ženského kněžství.
S kněžským celibátem už ta pluralita funguje dávno: ve východních katolických církvích, což jsou u nás třeba řeckokatolíci, celibát povinný není. Synoda v Amazonii před pár lety žádala o zrušení této povinnosti, vzhledem k místním kulturám, kde svobodný muž není považován za dospělého. Papež František to tenkrát zamítl, asi z obavy před schizmatem. Ale věřím, že se k tomu postupně dopracujeme, a nebude to jen v Jižní Americe.
Nebo otázka vnitřní organizace církve. Jmenování biskupů i proces, jakým se k nominaci dospěje, by mohl být ponechán v rukou biskupských konferencí. Takže někde by se prostě biskupové domluvili, koho dalšího do své party přiberou, a jinde by požádali své věřící, muže i ženy, laiky i kněze, aby mezi sebou vybrali toho, ke komu mají největší důvěru. V některých švýcarských diecézích to tak funguje dávno. Proč by to nemohlo být i u nás?
Dalším velkým tématem, které souvisí s morálkou, ale taky s kulturou, je sexualita. V některých kulturách jsou třeba stejnopohlavní vztahy běžné, jinde se za ně trestá smrtí. K takovému extrému by se křesťanství nemělo snížit, ale zda bude církev těmto vztahům žehnat, nebo je zcela odmítat, to by se mohlo řešit právě v místním kontextu.
Tady bych rád připomněl důležitou zásadu, kterou jsem nedávno slyšel od papeže Lva. Když mluvil k členům Mezinárodní teologické komise, tak jim připomněl, že věda a víra se navzájem doplňují. Doslova řekl: "Stejně jako neexistuje oblast, kterou by víra neosvěcovala, neexistuje ani věda, kterou by teologie mohla ignorovat".
Tohle bych tesal do kamene, když vidím, kolik křesťanů nevěří vědě: upálili Giordana Bruna za jeho výzkum vesmíru, odmítli Darwinovu teorii vývoje, psychologii prohlásili za pavědu, která odvádí lidi ze zpovědnic. A dnes? Spousta křesťanů odmítá očkování, a tak nepřímo umožní smrt mnoha lidí. Další nevěří závěrům vědců ohledně klimatické změny, a nechtějí pracovat na záchraně Země. Nebo – a tím se vracím k tématu – odmítání poznatků z oblasti sexuality a genderu. Třeba homosexualitu považuje současný vědecký a medicínský konsenzus za vrozenou a neměnnou součást lidské sexuality, kterou nelze "léčit" či změnit. Přesto spousta křesťanů prosazuje tzv. konverzní terapii, kterou věda zavrhuje jako neúčinnou a škodlivou. Tak ještě jednou papež Lev: "neexistuje věda, kterou by teologie mohla ignorovat".
Nakonec se vrátím k výročí, které jsme si připomněli předevčírem: 8. prosince 1965 byl zakončen druhý vatikánský koncil. Spousta věcí se od té doby podařila. Zároveň ale máme ještě hodně co dohánět, a navíc se objevují problémy, které tenkrát ještě nebyly. Tak prosme Ducha svatého, ať dá nejen nám všem, ale hlavně těm, kdo v církvi rozhodují, dostatek moudrosti a rozhodnosti.