Křesťané ve společnosti

Kázání ke slavnosti sv. Václava z roku 2014: potřebujeme moudré vládce. Ale i každý z nás nese svůj díl odpovědnosti na životě společnosti. 

Pokud bychom se pokusili aplikovat dnešní slova z knihy Moudrosti na naše současné politické představitele, asi bychom došli ke smutným závěrům. Autor Mdr říká totéž, co o pár století dřív i řečtí klasici Platón a Aristoteles: vládcem by měl být ten, kdo je zároveň filozofem, kdo je moudrý a odpovědný. Politologové se dodnes přou o smysl politické moci: realisté říkají, že jím je ta moc sama o sobě, racionalisté tvrdí, že jde o službu lidem.

V našich dějinách najdeme postavy státníků, kteří se snažili naplnit ideál oné moudrosti: prvním z nich byl svatý Václav, jehož svátek slavíme. Dalším Karel IV., kterého jsme si zvolili jako největšího Čecha – my, ateistický národ, přestože Karel byl bytostným nositelem křesťanských hodnot. Z moderních panovníků snad T.G. Masaryk a Václav Havel; ale dál? Většina vládců tento ideál nenaplňuje – podle toho se také vyvíjejí dějiny, které jsou poznamenány nespravedlností, útlakem a krvavými konflikty.

V demokratické společnosti neseme všichni spoluodpovědnost za to, kdo a jak nám bude vládnout. Můžeme ji prokázat v každých volbách. Já však chci připomenout něco jiného, co si možná málo uvědomujeme, ale co nás může naplnit hrdostí: pozitivní vliv křesťanů na utváření života naší společnosti! Když vyjdeme ze skutečnosti, že už po několik desítek let se podíl aktivních = praktikujících křesťanů u nás pohybuje kolem 5%, pak jejich politická, sociální, charitativní i lidskoprávní angažovanost je mnohem větší.

Je známo, že v posledních letech komunismu tvořili křesťanů významnou část disidentských skupin, které přispěly k destrukci režimu. Méně známé už je, že z několika tisíc křesťanů, zvláště kněží, řeholníků a řeholnic, kteří byli v průběhu komunismu nespravedlivě vězněni, téměř nikdo svou víru ani přes brutální nátlak nezradil, ale mnozí naopak po propuštění aktivně pracovali nejen pro církev, ale taky se zapojili do boje za lidská práva a poltické svobody. Dobře je to popsáno v publikaci z prostředí Ústavu pro studium totalitních režimů Svobodni v nesvobodě.

Dnes máme opět v parlamentu stranu, která se veřejně hlásí ke křesťanskému dědictví, ale i mnoho dalších křesťanů v jiných stranách. A může nás těšit, že většinou jde o lidi, kteří se snaží odpovědně pracovat pro druhé a nejsou zapojeni do korupčních a mafiánských skupin.

Jako nejpodstatnější ale vidím zapojení křesťanů a křesťanských institucí v naší vzdělávací, sociální a kulturní oblasti: máme více než 150 církevních škol a školských zařízení, vesměs s nadprůměrnými výsledky v celostátním srovnání; staráme se jako dobří hospodáři o tisíce historických památek – církev je hned po státu jejich druhým největším vlastníkem; téměř čtvrtina z registrovaných poskytovatelů sociálních služeb má křesťanské zřizovatele a křesťansky smýšlející pracovníky; církve jsou stále více vyhledávány, aby poskytovaly duchovní služby ve vězeňství, zdravotnictví či armádě; a mohli bychom pokračovat…

Proč to říkám? Abych ve vás vzbudil či posílil zdravou hrdost: i když nás část společnosti považuje za hlupáky a zpátečníky, nemáme se za co stydět; ve prospěch druhých toho děláme víc než jakákoli jiná skupina. A taky abych vás povzbudil k další angažovanosti: každý z nás může najít v práci pro druhé svou parketu a převzít svůj díl odpovědnosti.