Kristus žije!

Pokud vnímáme Ježíšovo vzkříšené tělo jako zář věčného světla, která proniká celý vesmír, a zároveň jako osobu, která nás bezmezně miluje, pak můžeme mít jistotu, že to zlo, temnota a beznaděj, ve které se potácí náš svět, nebude mít poslední slovo.

Nevím jak vy, ale já jsem si docela užil velikonoční svátky, hlavně ty liturgické obřady, vrchol celého církevního roku. Mám je rád, je v nich spousta symboliky, působí jaksi emocionálně, je tam víc intuice než racionality. Mám to tak od klukovských let. Když mně bylo dvanáct, patnáct, tak jsem se jako ministrant na tom všem aktivně podílel. Na zelený čtvrtek jsem skoro do půlnoci vedl modlitby v Getsemanské zahradě, na Velký pátek jsem vlastníma rukama stavěl Boží hrob, na vigilii jsme společně nacvičovali žalmy a litanie. Cítil jsem se strašně důležitě, měl jsem pocit, že beze by to nebylo. Myslím, že kdybych tam chodil jen jako pasivní účastník, tak by mě to asi moc nebavilo.

Proto rozumím i těm, kterým to nic neříká. Proč trávit dlouhé hodiny v kostele, když venku svítí sluníčko, můžu jít do přírody, na koncert, na rande… Nebo prožít ty svátky opravdu křesťansky, ale trochu jinak. Když jsem začínal ve Fryštáku, tak tam mladí lidé přijížděli už ve čtvrtek odpoledne a celé tři dny jsme prožili společně, vlastně jen přípravou a realizací těch obřadů, které pak byly skutečně do hloubky prožité. Dělá se to tam dodnes. Samozřejmě jinak než před třiceti lety, protože mladí mají dnes jiné potřeby – letos to byly velikonoce s Bosco boys. Podobný intenzivní pobyt, ale v úplně jiném duchu, nabízela třeba pražská Fortna. A taky máme zkušenost z covidu, kdy si rodiny nebo malé skupinky lidí často vytvářely vlastní domácí obřady. Někteří to dělají dodnes a může to pro ně být mnohem silnější setkání s trpícím a vzkříšeným Kristem než obřady v kostele.

Taky se v posledních letech stalo samozřejmostí, že se při velikonoční vigilii konají křty dospělých lidí. Vidím v tom jakési znamení doby, které je patrné v celé Evropě, nejvíc se teď mluví o Francii, kde už jdou počty nově pokřtěných do desítek tisíc. Nejde o nějaký statisticky významný nárůst počtu věřících, ale je to znamení, že stále jsou mezi námi lidé, kteří hledají Boha, objeví ho v osobě Ježíše Krista a rozhodnou se žít s ním. A dokonce jsou ochotni stát se součástí té církve, o které slyší tolik špatného. Já jsem to letos vnímal zvlášť intenzivně, protože jsem to měl přímo v rodině, když přijala křest manželka jednoho z mých synovců.

Zároveň ale cítím opačný trend, o které už jsem taky mluvil: spousta mladých lidí z křesťanských rodin přestává chodit do kostela, přestává praktikovat víru. A i nás starší často napadají pochybnosti a otázky, které jsme možná dřív neměli: je opravdu v pořádku všechno to, co dělá, co učí a co požaduje církev? Má ještě smysl trvat na doslovném výkladu biblických událostí jako je panenské početí Ježíše Krista, ukřižování za naše hříchy nebo tělesné vzkříšení? A kdybych si dovolil rozumět tomu trochu jinak, spíš jako nějakým mýtickým příběhům, symbolům… bylo by to odmítání pravdy? Bylo by to něco proti Bohu, proti církvi?

Tyhle otázky si dnes kladou mnozí křesťané, často i kněží a biskupové, akorát ti o tom moc nemluví. Naopak teologové a duchovní autoři o tom píšou knihy. Já to nevnímám jako zpochybňování víry, ale jako snahu o její lepší pochopení. Chceme-li ji brát vážně a předat ji dalším generacím, tak se těm otázkám nemůžeme vyhnout. Zajímavou úvahu k Ježíšovu vzkříšení nabízí třeba Richard Rohr. Vychází ze své známé teze, že Ježíš je jméno konkrétního člověka, žijícího v určité zemi a v určitém historickém období, a Kristus je Bůh, Boží syn, který proniká všechna místa a všechny časy. Tento Kristus se na krátké období vtělil do toho člověka Ježíše. Při vzkříšení pak podle Rohra "došlo k tomu, že se Ježíš plně zjevil jako věčný a nesmrtelný Kristus v lidské podobě. Jedno omezené tělo Ježíše se proměnilo ve všudypřítomné Světlo." Zajímavé je, že nikde v Novém zákoně se nepopisuje, jak to vzkříšení přesně proběhlo. Jeden teolog vyslovil domněnku, že kdyby byla "před Ježíšův hrob instalována videokamera, tak by nenatočila osamoceného muže vycházejícího z hrobu, ale spíš by zachytila cosi jako paprsky světla šířící se do všech stran. Ve vzkříšení se to Ježíšovo fyzické tělo posunulo za všechny meze prostoru a času. Tak nějak můžeme rozumět tomu, co nazýváme ´oslaveným tělem´. Je to podobné tomu, co hinduisté a buddhisté někdy označují jako ´jemnohmotné tělo´. Oni to znázorňují jakousi aurou, a křesťané obklopují takovou aureolou všechny ´svaté´, aby ukázali, že tito svatí už mají účast na jednom sdíleném Světle."

V různých sci-fi románech a konspiračních teoriích je oblíbené téma o tom, že se našel Ježíšův hrob i s jeho kosterními pozůstatky. A že tím je vyvráceno celé křesťanství, protože neplatí jeho základní dogma o Ježíšově zmrtvýchvstání. Ale já si říkám, i kdyby k něčemu takovému došlo, tak to mou víru nenabourá. Ta přece nestojí na nějakých kostech v hrobě, ale na tom, že Kristus žije!

Když budeme takto vnímat Ježíšovo vzkříšené tělo – jako zář věčného světla, která proniká celý vesmír a každý atom hmoty i zde na zemi, a zároveň je to osoba, která nás bezmezně miluje, pak můžeme mít jistotu, že to zlo, temnota a beznaděj, ve které se potácí náš svět, nebude mít poslední slovo. Pak platí beze zbytku to, co je napsáno na velikonočním přání, které vytvořili moji přátelé z Jaboku: "Přejeme vám, ať zažijete, že každá zeď má někde branku, že každý konec je také začátek, že každý sen otvírá nový prostor, že každé semínko skrývá i květ."

A když budeme takto vnímat Ježíšovo vzkříšené tělo – jako zář věčného světla, která proniká každý atom hmoty, pak nás to světlo může skutečně ozařovat, můžeme ho nasávat do sebe a šířit zase dál. O tom mluví velikonoční poselství našeho dosluhujícího provinciála Martina Hobzy: "Mým oblíbeným tématem a trvalou výzvou je laskavost, dobrota, pozitivita. Bůh takový je. Chtěl bych tyto vlastnosti mít. A přál bych je všem lidem. U sebe i ve svém okolí se ale často setkávám s opakem. Negativitou, rozmrzelostí, uzavřeností, zlobou, strachem, násilím, povýšeností. Válečné konflikty, politické, ekonomické, zdravotní, náboženské a sociální problémy určitě mohou negativitu vyvolávat.

Mívám silné puzení proti tomu rázně vystoupit. Zakročit! Říct, že takové chování je toxické, jedovaté. Jenže pak si uvědomím, že tím bych se stal sám negativním a toxickým. Nelze účinně kritizovat kritizování. Co mi tedy zbývá? Můžu chválit a děkovat." Ano, Martine, tady bych se chtěl k tobě naplno přidat. I já z celého srdce děkuji každému z vás, kdo mě teď posloucháte, "za každý projev laskavosti, dobroty a lidskosti. Za každý malý projev lásky, která je rozpoznatelná. Děkuji za každé dobré slovo, přívětivý pohled, sebemenší službu nebo projevenou trpělivost. Děkuji za každý váš heroický výkon, kdy se zříkáte tvrdých slov a postojů, kdy projevujete milosrdenství v myšlenkách, slovech i skutcích. A úplně nejvíc" – a pozor, pořád cituju našeho provinciála – "úplně nejvíc děkuji nejlaskavějšímu Ježíši, který místo toho, aby zlé lidi poslal do prdele, tak za nás místo toho umřel. Abychom už konečně pochopili, že tím úplně nejdůležitějším je láska."