Kultura dialogu

20.10.2022

Obrovské množství informací vnáší do našich hlav zmatek a do naší společnosti konflikty. Rozdíly však mohou být tvůrčí.

Minulou sobotu jsem se zúčastnil konference České křesťanské akademie v rámci cyklu Fórum dialogu. Mimo jiné tam vystoupila známá novinářka Petra Procházková. Byl to strhující vodopád informací, zkušeností a úvah k válce na Ukrajině i k širším souvislostem novinářské práce. Dozvěděli jsme se třeba, že dnes 80 % této práce spočívá ve vyvracení dezinformací, a jen 20 % ve skutečném informování. Přitom v devadesátých letech to bylo naopak. Obrovské množství informací všeho druhu nám nejen nepomáhá, ale vnáší do našich hlav zmatek a do naší společnosti konflikty. Procházková to popisuje jednoduše: když má profesionální novinář zveřejnit nějakou zprávu, tak ji musí mít ověřenou ze tří na sobě nezávislých zdrojů, přitom musí respektovat novinářský etický kodex, a pokud by se později zjistilo, že informoval špatně, tak mu hrozí pracovní postih. Zároveň ale může kdokoliv zveřejnit kdekoliv na internetu jakýkoliv nesmysl - a nehrozí mu za to nic. A problém je v tom, že spousta lidí tenhle rozdíl vůbec nevnímá: klidně věří tomu nesmyslu a nevěří těm poctivě ověřeným informacím.

Jenže i když se snažíme čerpat ze spolehlivých zdrojů, tak máme problém: ty informace totiž netvoří jednoduchý ucelený systém, často neodpovídají našim představám, našemu pohledu na svět, nebo vypadají nesourodě, protichůdně. On totiž skutečný svět není černobílý, a skutečný život není jednoduchý. Třeba současná válka: víme, že Rusko je agresor a Ukrajina oběť. Ale když budeme pozorně studovat ruskou mentalitu, tak možná pochopíme, že se Rusové opravdu cítí ohroženi: už jen tím, že hned za svými hranicemi mají, aspoň z jejich pohledu, nepřátelské armády. Přitom taková snaha o pochopení, neznamená ospravedlnění té války, ani zpochybnění, kdo je agresor. Takhle to vysvětloval na konferenci v Emauzích David Peroutka, bosý karmelitán a odborník na politickou filozofii. A Petra Procházková k tomu dodala, že pohled do ruské hlavy je náročný a deprimující, ale bohužel se o to musíme pokusit, abychom poznali, co můžeme čekat a jak na to reagovat.

A to platí i v církvi. Když mně vadí, že někteří křesťané odmítají papeže Františka nebo nemají rádi homosexuály, tak se proti nim můžu vymezit a hájit to, co považuju za správné. Ale tím \je nepřesvědčím. Možná bych taky mohl přemýšlet o tom, jak se ke svým názorům dostali. Často je k nim přivedla nějaká životní zkušenost, nebo kontakt s lidmi, kterým uvěřili; skupina, bublina, ve které se člověk uzavře a pak už nepřijímá nic jiného.

  • Někdo se třeba začne zajímat o zjevení Panny Marie, a pak zjistí, že ti lidé, kteří sdílí stejný zájem, odmítají očkování. Tak ho začne odmítat taky. Nebo je někomu blízká východní spiritualita, a proto se začne kamarádit s lidmi z pravoslavné církve. A když oni budou podporovat ruskou válečnou mašinerii, tak se k nim přidá, protože je nechce ztratit. To ale rozhodně neznamená, že by všichni ctitelé Panny Marie byli antivaxeři nebo že by všichni vyznavači východní spirituality byli putinovci!
  • Anebo válečná situace: jak se může ze slušného a inteligentního kluka stát krutý zabiják? O tom mluvil můj kamarád Honza Pacner, bývalý vojenský kaplan: když voják bojuje na frontě a vedle něho je zraněn nebo zabit jeho kamarád, tak je ten voják schopen čehokoliv, i velké krutosti, vůči nepříteli, který to způsobil. Morálně i právně je to špatně, ale lidsky se to dá pochopit.
  • V církvi zase mnozí kněží žijí už od svých bohosloveckých let v jakémsi uzavřeném světě, kde jim všechna dogmata, morální normy a právní předpisy do sebe navzájem zapadají, a vůbec nevnímají, že spousta lidí s tím má problém. To je typický klerikalismus. Já ty kněze docela chápu, protože jsem byl taky tak formován. Ale to neznamená, že s nimi souhlasím.

Tohle všechno měl možná na mysli papež František, když v encyklice Fratelli tutti napsal: "Někteří lidé se pokoušejí utéct před realitou a nalézt útočiště ve svém malém světě; jiní na ni reagují ničivým násilím. Ale mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem je vždycky možná jiná volba: dialog." (199) Jeho důraz na dialog nám může připadat někdy přehnaný, třeba když k němu opakovaně vyzývá válčící strany. A my přitom víme, že s diktátorem či teroristou nelze vést dialog. Ale většina politiků, stejně jako většina křesťanů, nejsou diktátoři ani teroristé, a tam ta výzva k dialogu určitě smysl má.

František píše dál (203): "Opravdový dialog ve společnosti předpokládá, že jsme schopni respektovat názor druhého a připustit, že může obsahovat legitimní přesvědčení nebo zájmy. Vždyť v pravém duchu dialogu rosteme ve schopnosti pochopit význam toho, co říkají a dělají druzí, i když to nemůžeme přijmout jako své vlastní přesvědčení. Nezapomeňme, že rozdíly jsou tvůrčí; vytvářejí napětí a v řešení napětí spočívá pokrok lidstva."

Při debatě o synodalitě, kterou jsme nedávno měli u nás v Teplicích, řekl Jiří Zajíc jednu zásadní věc: Pokud se nenaučíme dialogu uvnitř církve, těžko to můžeme chtít od sekulární společnosti. A naopak, pokud církev bude řešit své problémy skutečně synodálně, pak může vnést tuto novou kulturu i do společnosti a do politiky. Myslím, že přesně k tomu směřuje čerstvá zpráva z Vatikánu, že synoda o synodalitě bude o rok prodloužena: zasedání biskupů na podzim 2023 nebude poslední, ale po dalším roce intenzivních diskusí se sejdou ještě jednou v roce 2024. Podle mě je to dobré rozhodnutí, které vychází z papežovy zásady, že čas je důležitější než prostor. Co tím chce říct? Často máme tendenci ovládnout prostor - čili mít jasné řešení a prosadit ho proti všem. Někdy to platí doslovně - když se jeden stát snaží násilím zabrat území jiného státu; jindy přeneseně - když se jeden názor snaží mocensky převálcovat jiný názor. Jenže obojí je totalita! Mnohem cennější je podle papeže spustit proces hledání, diskutování, srovnávání názorů a zkušeností. To vyžaduje hodně času, ale vede to k výsledku, který může být přijatelný pro všechny.

Zrovna když jsem připravoval tento komentář, tak mi došel mail od jednoho kamaráda: "Už bys měl přestat s těmi komentáři a měl bys konečně hájit postoje, které jsou pro nás zásadní. Proto tě vyzývám bojuj za Kristovu církev!" A k tomu přikládá dopis Jany Jochové z Aliance pro rodinu, která podporuje Jakuba Kříže jako kandidáta na zástupce ombudsmana. Jistě, to je legitimní názor k diskusi, ale proč mě ten člověk nutí, abych ten jeho názor ihned a bez diskuse přijal? A proč v tom vidí boj za Kristovu církev? To je přesně ta snaha ovládnout prostor. Jenže právě rozdílné názory vytváří tvůrčí napětí, a jak říká papež, v otevřené diskusi o nich, v promýšlení argumentů pro a proti, a v hledání společného řešení spočívá pokrok lidstva.

Tak přeji nám všem, abychom vytvářeli kulturu dialogu, a tak přispívali ke zmírnění napětí v našem světě.