Láska je víc než přikázání
Ježíšovým kritériem pro kvalitu lidského života nejsou úkony zbožnosti ani věrnost pravdám víry, ale služba k bližním – jak jsme uskutečňovali jeho přikázání lásky.
Napřed se musíme vyrovnat s kritikou Nietzscheho; pak se zaměříme na podstatu tohoto textu z hlediska etického a nakonec si ukážeme jeho význam duchovní.
Friedrich Nietzsche považuje projevy lásky k bližnímu, a zvláště k tomu, kdo je chudý, slabý, sociálně vyloučený, za slabost; silný, velký člověk se má starat sám o sebe, aby ukázal svou velikost (nadčlověk) a své hrdinství. Slabý člověk se má snažit se ze své slabosti povznést vlastní silou; jakákoli pomoc druhých ho ponižuje, neboť ho utvrzuje v jeho slabosti; důsledky tohoto učení vidíme jak v totalitním nacismu, tak v současných krajně pravicových ideologiích – nejen protiromských, ale i těch, které obecně odmítají princip solidarity.
Nemá však Nietzsche kus pravdy, neznamená opravdu pomoc bližnímu rezignaci na jeho schopnost samostatného, tedy lidsky důstojného jednání? Sociální nauka církve se tímto problémem zabývala nejednou a výsledek formuluje v zásadě "pomoci k svépomoci" – tedy vytvořit člověku prostor, vzdělat ho ve schopnostech a vědomostech, aby se o sebe mohl postarat sám. Tentýž princip je obecně přijímán jak v sociální práci v lokálním měřítku, tak v rozvojové pomoci v měřítku globálním.
Ježíš zde však nemá na mysli politické řešení sociálních otázek, ale etické zaměření člověka, lidské osoby. Brojí proti těm, kterým bylo dražší dodržet formální náboženskou zásadu (např. sobotní klid) než zachránit život zraněnému. Vůbec se zde nezmiňuje o úkonech duchovního života, pro nás katolíky tak důležitých. Připomeňme, že důraz na kvantitu úkonů počínaje odpustky, přes pravidelnou zpověď a modlitbu růžence až po každodenní přijímání nepatří k autentické křesťanské tradici, je to až důsledek středověké a zejména barokní zbožnosti, která byla uměle vytvořena v době protireformace. Ano, úkony zbožnosti mají význam, ale nejsou samy o sobě cílem – jsou prostředkem ke kvalitnímu životu. Ten život sám, ta skutečná kvalita, to je služba, to je láska k bližnímu, to je projev nezištné pomoci. My bohužel často zaměňujeme prostředek za cíl: zdůrazňujeme povinnost účasti na bohoslužbě a svátostech, zpovídáme se z toho, že jsme se nesoustředili na modlitbu a v neděli přišli pozdě do kostela, ale to přitom není to nejdůležitější; pokud se neumím soustředit na modlitbu, ale umím nasměrovat všechny síly službě bližnímu, tak je to v pořádku a nemám si co vyčítat. Pokud se ovšem modlím dlouze, krásně a soustředěně, ale pak už mně nezbývá čas na službu bližnímu, tak je to chyba veliká, podle Ježíše přímo fatální!
Mnoho let jsem měl pocit méněcennosti z toho, že se málo nebo špatně modlím. Až později jsem začal věci vidět jinak: když jsem zjistil, že ti, kdo se modlí hodně a dobře, jsou leckdy zcela nepoužitelní pro normální život – zanedbávají výchovu svých dětí nebo neplní odpovědně pracovní povinnosti; a ti, na kterých jejich modlitba není nijak patrná, nesou plody. Například nedávno zemřelý Karel Schwarzeberg: o jeho modlitbě toho moc nevíme, přesto věřím, že žil hlubokým duchovním životem – kvůli plodům, které nesl.
Tím se dostáváme k duchovnímu rozměru řeči o posledním soudu: Ježíš se zde ztotožňuje s těmi lidmi, kteří potřebují pomoc. Ukazuje tím duchovní rozměr služby: intimní vztah s Bohem navazujeme stejně tak ve chvíli osamění (sám na hoře), společenství (dva nebo tři), svátostí (toto je moje tělo) nebo služby (cokoli jste učinili). Všechny tyto cesty k Bohu jsou podle Ježíše rovnocenné a život nám skýtá v každém okamžiku příležitost, abychom některou z nich využili, abychom se setkali s Bohem v některé z jeho mnoha podob.
Já sám prožívám nejhlubší duchovní okamžiky při své službě ve věznici: když vidím zázraky Božího milosrdenství, odpuštění těch největších zločinů; když vidím zázraky konverzí, vnitřního pochopení, změny smýšlení; když nevidím nic a uvědomuji si hloubku a nezměnitelnost lidského zla – prožívám Boží bolest z toho, kolika lidem "ztvrdlo srdce"; i když je to z největší části služba nevděčná a bezvýsledná, mám radost z toho, že tam mohu vnést aspoň kousek lidskosti; a čas od času se mně i podaří zahlédnout v těch často temných a neproniknutelných tvářích tvář Kristovu.
Tak vám přeji abyste se s Bohem setkávali všude, a abyste ho nacházeli především v těch chudých, opuštěných, nahých, nemocných a vězněných.