Láska je víc než přikázání

Katolická církev je po staletí fixována na sexuální morálku. Spíše než systém zákazů však potřebujeme podporu k životu v lásce.

Nedávno mně přátelé přinesli brožurku s názvem Příprava na svátost smíření dnes. Říkali, že jejich dospělá dcera vůbec nechápala, o co tam jde, a ptali se, co si o tom myslím já. V té brožurce je stručné vysvětlení té svátosti a zpovědní zrcadlo. Hned mě zarazilo, že skoro třetina textu se zabývá sexualitou. Podrobně se tam vysvětluje, že jakékoli provinění proti manželské nebo předmanželské čistotě je těžký hřích. Jako by všechny ostatní hříchy – nenávist, zrada, podvádění, šíření lží, zneužívání a okrádání druhých… skoro nic neznamenaly. Vzpomněl jsem si na svá studijní léta: morální teologii nás učil Josef Koukl, pozdější litoměřický biskup. A ze čtyř semestrů výuky věnoval celý jeden semestr hříchům proti šestému přikázání.

Od té doby uplynulo 45 let, a já se stále setkávám s lidmi, kteří se s těmi požadavky katolické sexuální morálky snaží nějak popasovat. A často s tím mají problém. Vysvětluju jim, proč na tom církev trvá, ale moc se mně to nedaří. Nechci je soudit za jejich jednání. Co já celibátník o tom vím? Spíš je s respektem doprovázím i tehdy, když se vydají po jiných cestách než těch církevních.

Nejsem jediný, kdo si s tím láme hlavu. Přečtu vám pár vět z knížky Martina Lintnera, německého kněze, řeholníka a morálního teologa, který se sexuální morálkou dlouhodobě odborně zabývá. On totiž přesně popisuje i moji zkušenost. Říká: "Za mnoho let své pastorační služby jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří mi vyprávěli o svém zklamání a hněvu vůči církvi. O tom, jak byli církví zraněni, nepochopeni, diskriminováni a souzeni. Páry, které se od církve stále více odcizovaly kvůli zákazu umělé antikoncepce. Znovu sezdaní rozvedení, kteří byli považováni za odpadlé a byli vyloučeni od svatého přijímání. Lidé, kteří se celý život potýkali s tím, že církev odsuzuje masturbaci jako těžký hřích, a kvůli tomu trpěli až do vysokého věku pocity viny a problémy se sebevědomím. Homosexuálové nebo transgender osoby, které skrývaly svou sexuální identitu ze strachu z odmítnutí a diskriminace. Lidé, kteří se snažili žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale – často ze složitých a komplikovaných důvodů se neřídili normami církve."

Celý ten problém se ukázal v ještě větší nahotě, když se začalo odhalovat sexuální zneužívání v církvi. Protože když spolu žijí před svatbou dva zamilovaní, nebo když někdo sleduje porno filmy, tak tím nikomu jinému neškodí. Ale když kněz sexuálně zneužije dívku nebo kluka v pubertě, tak jí nebo jemu způsobí tak hluboké zranění, že si jeho následky ponese po celý život. A pak lidé právem říkají: po nás chcete, abychom dodržovali zásady, které nemají smysl nebo jsou příliš náročné, a sami přitom děláte mnohem horší věci!

Ano, sexualita je dobrá a krásná, pokud je projevem vzájemné lásky. Ale je zlá a špatná, pokud ji někdo zneužije k tomu, že si z druhého udělá objekt svých egoistických zájmů. Proč ale potom zakazujeme dvěma mužům nebo dvěma ženám, kteří se navzájem milují, aby spolu tu lásku intimně prožívali? A proč nám naopak nevadí, když se muž chová k ženě hrubě a bez úcty jen proto, že je to jeho manželka?

Na synodě v roce 2015 vyjádřila německá skupina toto vyznání viny: "Ve špatně pochopeném úsilí o zachování církevního učení vedla pastorační péče opakovaně k tvrdým a nemilosrdným postojům, které přinášejí utrpení mnoha lidem, zejména samoživitelkám a dětem narozeným mimo manželství, lidem v předmanželských a nemanželských vztazích, homosexuálům, rozvedeným a znovu sezdaným lidem." A Martin Lintner k tomu připojuje klíčovou otázku: "Musíme změnit pouze tvrdé a nemilosrdné postoje, které lidem přinášejí utrpení, nebo musíme kriticky zkoumat i církevní učení, které takové postoje podporuje?"

Jeden příklad za všechny: učení o antikoncepci, které trápí miliony lidí a mnozí se mě na to stále znovu ptají. Ten zákaz kdysi stál na přesvědčení, že celý nový člověk je obsažen v mužském semeni. Plýtvání spermatem se pak rovná zabití člověka. Když to věda vyvrátila, tak se církev stále držela toho, že hlavním účelem sexuality je plození dětí, a proto i nadále odmítala jakékoli zabraňování početí. Na druhém vatikánském koncilu ale prohlásila, že sexualita primárně prostředek k rozmnožování, ale stejně velký význam má i jako projev lásky samotných manželů.

Zajímavý a u nás ne moc známý je příběh vzniku encykliky Humanae vitae. Původně se k tomu tématu chtěli vyjádřit účastníci koncilu. Papež Pavel VI. to však považoval za natolik závažnou věc, že nechtěl riskovat nějaké ukvapené rozhodnutí. Ustanovil proto v roce 1964 odbornou komusi s tím, že rozhodnutí vydá až na základě jejího doporučení. Nakonec naprostá většina z těch 65 vědců hlasovala pro změnu dosavadní praxe, tedy pro dovolení užívat antikoncepci za určitých podmínek. Potvrdila to i komise biskupů a kardinálů, která měla ty závěry vyhodnotit. Papež to ale nakonec to všechno odmítl, a naopak vyhlásil zákaz všech metod antikoncepce, s výjimkou využití neplodných dnů – tzv. přirozeného plánování rodičovství.

Z hlediska dnešního pojetí synodality vzbuzuje tento proces velké otázky. Nejde jen o to, že se papež postavil proti většinovému názoru odborníků i biskupů, ale taky že o klíčových otázkách sexuálního života rozhodují výhradně lidé, kteří se zavázali k celibátu. Tady vidím odpověď i na tu Lintnerovu otázku: ano, církev by měla znovu kriticky zkoumat své učení o antikoncepci a snad se i dopracovat k jeho změně. Není to Boží přikázání, ani dogma, kterýkoli papež může tuto normu zmírnit, nebo zrušit. Většina odborníků, a to i z řad katolických morálních teologů, považuje ten zákaz za nepřiměřený a nedostatečně zdůvodněný.

No, ale co my s tím teď? Holandský katechismus kdysi doporučil věřícím, aby zvolili "takovou metodu antikoncepce, která zachovává úctu jednoho k druhému i k životu a neškodí tělesnému ani duševnímu zdraví." Papež František říká, že bychom měli respektovat svědomí věřících, kteří se snaží co možná nejlepším způsobem odpovídat na evangelium v rámci svých omezení, kde často selhávají všechna schémata. Já jsem nedávno na nějaký dotaz reagoval takto: "Myslím, že jsou různé metody antikoncepce, jejich morální hodnocení je taky odlišné – určitě bychom měli odmítnout abortivní metody, tedy ty, které ničí už oplodněné vajíčko. A záleží i na konkrétní situaci každého páru. Jde tedy spíš o škálu než o černobílé vidění. Velmi si vážím lidí, kteří dodržují to, co píše HV, ale zároveň neodsuzuju ty, kteří to z různých důvodů nedělají."

Teologie hlavně v západní Evropě se v posledních letech, i pod vlivem synodního procesu, intenzivně zabývá studiem sexuální morálky. Snaží se vycházet nejen z tradice, ale taky brát v úvahu výsledky současných výzkumů. A navrhuje konkrétní cesty, jimiž by se měla církev vydat, aby lépe reagovala na potřeby současného člověka a byla pro něj srozumitelnější. To, co říkám, je jen malý zlomek toho procesu. Tak se těším na jeho další výsledky.